ODPOVĚĎ.

Jaroslav Vrchlický

ODPOVĚDODPOVĚĎ.
Jdu borem sám – nade mnou luna bledá proráží matně černých sosen krov, mha na větve a rosa v trávu sedá a stromy šumí píseň beze slov. Ach, jak jdu dál – což to mé ucho slyší! jak na rakev by hroudy hřímaly... a ticho zas – to větry v křoví dýší, až ohlas vzbouzí strmé úskalí. A jak jdu dál – mé oko v slzách taje, všech drahých tváří vidím podoby... a temno zas – to luna v stínech hraje – či věříš, blázne, v žití za hroby? 13 „Snad byl to přelud,“ šepcí rtové bledí, „a přeludem jest celý život snad?“ – Bor zašuměl... a místo odpovědi jen vlhký lupen na mé čelo pad’. 14