ZAPOMENUTÝM!

ZAPOMENUTÝM!
Vy geniové nepoznaní, jež pohltila minulost, jímž strhán lavřín s bledých skrání, než vyspěl v zlatých plodů skvost; teď věčné noci – hrozné věno! – jste se vší snahou klesli v plen, a život váš i vaše jmeno – toť zašlý zvuk a prázdný sen. Ó hrozný úděl muset žíti a bez památky umírat, a trhat štěstí, lásky kvítí, a jím si jenom rakev stlát! 44 Ó hrozný úděl: s myslí vřelou být mrazným světa vírem hnán, domknout se výše duší smělou, a přece umřít – nepoznán! Vy lidstva bludní Columbové, teď věčnost vaší plavby břeh, zda zaplálo vám v kráse nové, co vítal duch váš v zemských snech? Vy věštci božstvím oslnění, jimž osud kletbu v úděl dal, vy pěvci hluchých! vaše pění zda našlo tam svůj ideál? Však blaze vám! – Co je ta sláva, jež nám připadá za kořist? květ nerozvit, jenž opadává, jeseně víchrem hnaný list; je struna, kterou čas přetíná, by nezněl nocí její kvil, je bouře zvěst, jež uhasíná, než příval mhy se v mračno slil. 45 Však jen když v plody vypučelo, co bylo dílem dlouhých muk, co bouře silou duší chvělo, čím jásal vašich srdcí tluk! Ač laur nezdobí vaše čela, ač jmeno vaše zhaslo v tmách, přec ducha záře plná, skvělá dlí minulosti na vlnách. A v tom vědomí nastupuji ve službě lidstva velkou pouť; já vím, že ve váš přístav pluji, že musím, musím zahynout! Leč síla má a moje chtění, ty nezahynou, jak můj duch; „zdar smrti!“ – to mé pozdravení, až vstoupím ve váš tichý kruh! 46