IN DOLORIBUS.

IN DOLORIBUS.
V hlubinách nebes hvězdná zář se míhá a chladný vichr v akáciích stená, z bolesti hrobu vzpomínka se zdvihá kročejem hluché noci probuzená. Tam v mlze stojí....stojí... bože! jaká změna! Na čele jejím černé noční stíny a pláče tuším ubohá ta žena, a kolem teskná vůně rozmariny....rozmariny... a vzbuzen v srdci mém jest starý osten viny. A juž se zvolna sklání k mému loži, tak tichá, smutná, jako v žití byla, na čele věnec uvitý má z hloží, jejž v dobách lásky ruka naše vila, 110 hle, teď v něm sotva jedna růže zbyla! Slyšíš, jak stená?....stená?... V zaslzené řasy se jejích očí hvězdná záře skryla – a přece dosud luzných tahů krásy lesk roní tajemný na rozpuštěné vlasy. Jdeš odsoudit mne? – Pojď, jsi v plném právu, já mladosti tvé květ otrávil zlatý, já vzdorovat chtěl zákonu a mravu, a teď se chvěji hořkým studem jatý, když u mne stojíš jako anděl svatý! Měj smilování! – Nač mi život dlouhý, v němž s láskou zášť jsou srdce mého katy? Jen nehleď na mne tímto okem touhy, můj zápas krutý byl, a já jsem člověk pouhý! Jsem otrok nadšení a vášnivosti, jejž času krok v tůň věčného nic svěje, že jednou slunce zbělí moje kosti můj cíl jediný, k němuž život spěje, můj triumf smrt! – můj úděl beznaděje! Na řadu mohyl v srdci osiřelém hrobový měsíc dumné světlo leje, 111 jak démon v boji utkán archandělem, tak padám před tebou v prach s pokořeným čelem. Hle! na něm posud Kaina známka hoří, ji proudem slzí smýti neustávám, ten divý žár, div že mne neumoří....neumoří... to kletba má, že když se tvůrcem stávám, zas bolem schnu a v nic se rozpadávám. To kletba má, že po svůj život celý jen svého štěstí rumy oplakávám, a že nadšení mého plápol vřelý v mé srdce obrací smrtící, bleskné střely. Teď znáš mé muky – co víc ještě žádáš? proč v říše tmy krok tvůj se neobrací? proč chladné ruce na mé čelo skládáš, proč mrtvý zrak tvůj v srdce mé se vrací? či vidět chceš, jak bolem dokrvácí? Hle, kolem řídnou černé noční stíny, na nebi hvězda za hvězdou se ztrácí, a kolem teskná vůně rozmariny....rozmariny... kdy usne v srdci mém ten starý osten viny? 112