TY NEVÍŠ...

TY NEVÍŠ....NEVÍŠ...
Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá, jak v struny srdce mého dnes mi bolesť sahá, tak divoce a teskně cos tam zakvílilo....zakvílilo... Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo! Proč zoufale tak vichr venku se dnes vzteká? proč utuhlá zem v květný háv se neobleká? proč mlha kol a kol a v mlze proč sníh bílý? což v nebi nevědí, že dnes tvůj svátek milý? Já darmo k větrům volám, by mi křídla daly; leč jak by na můj posměch plachty rozepjaly 86 a odletěly v dálku zakrouživše vírem – a ticho smutno kolem jak v mém srdci sírém. Tlum opozděných ptáků, který k moři letí, blíž mne usedl tiše na usvadlé sněti, k těm ptákům o písně má chudá duše volá – však darmo, tiše spějí dál přes pole holá. Mám vzdech ti poslati? – ten mezi větry padne, či políbení snad? – to v zimní mlze schladne, či slzu lásky své? – tvé oko dost jich roní, či upomínku svou? – ty nedozvíš se o ní!....ní!... Ó měl bych ke svým ňadrům jako v dávném čase tvou drahou zlatou hlavu nakloniti zase, by spočinul v mém srdci zrak tvůj holubičí a kouzlem svým mně zahřál, co tam vře a klíčí. Jest láska moje motýl v zimě osiřelý... Kam zalétnouti má, když květy odumřely? v čem sluniti se má, když sněžná mlha všude? ta zima táhne k nám... Ó, jak nám, drahá, bude? 87 Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá, jak v struny srdce mého dnes mi bolest sahá! Tak divoce a teskně cos tam zakvílilo....zakvílilo... Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo! 88