RESIGNACE.

RESIGNACE.
O mladé srdce tvé jak vonná růže bylo, s níž hrají andělé, a půvab nebeský, o němž jen srdce snilo, ti trůnil na čele! Tvůj hovor sladký byl jak skalný pramen v lese, jenž teče do mechu, kol něhož v prozpěvu jen ptáče zakmitne se a motýl v pospěchu. Tvé oko čarovné tak rovno večernici, když vzejde nad strání, a ňader tvojich ston zvuk zvonu při měsíci, když zvoní klekání. 121 A celá duše tvá jasmínu vůně snivá, jenž dýše z poupěte, a celá bytosť tvá tak jemná, čarotklivá, jak snění dítěte! Tak plál mi obraz tvůj života tmou a steskem, a já žil v doufání, že opojím se zas tvých očí čaroleskem – však, jaké shledání! Ó jestli jaký klam kdy překvapil mne v žití, já nesl všecko rád, teď ale plakal bych, když zřím, i v tomto kvítí že ukrýval se had! Ó jestli jaký bol se v strunách mojich skrýval, teď jenom hněv a smích, ať bouří divoce tak jako jarní příval a zaburácí v nich! Ó hněv, posvátný hněv, že zničen hlodem zmije nejdražší nebe skvost, 122 že vyloupiti chrám, nechť sám bůh v něm se kryje, jest člověk drzý dost. A smích, divoký smích, že člověk v noc se vrhá, než se mu rozední, že staví sobě dům, když břeh se pod ním trhá a naděj poslední. Teď růži nevěřím, když kvete v kráse jara, květ její pro mne svad’; teď hvězdě nevěřím, když na blankytu hárá, teď vidím její pád; Teďteď očím nevěřím, ni kráse vábných lící, smrt usmívá se tam; teď vzdechům nevěřím, polibkům při měsíci, ni sladkým přísahám.– Teď pusta duše tvá, jak v půlnoci sad tmavý, jak posečený luh, chrám snící v rozvalech o dobách dávné slávy, kdy trůníval v něm bůh; 123 Kdykdy zbožných poutníků zástupy nesečtěné snívali v jeho zděch – teď býlí divoké ční na zdi rozbořené a na oltářích mech. V rozpadlé zvonici teď bouře drsným hlasem se zvonů dotýká, však někdo pamětliv přec navštíví ho časem – to duch jest básníka! Ten v rumech omšených, ten v pustém po zdích býlí a větrů bouření přec poklad nalezne, jejž předkové tu skryli, tož jiskru nadšení! V zčernalých obrazech on najde kouzlo ráje a stopy svatých run, a minulosti lesk i nynější bol taje v souzvuku jeho strun. Tak, mrtvá hvězdo má! v života vlnobití jíž úsvit záhy splál, 124 přec půvab duše tvé mou píseň k žalu vznítí, byť srdce nerozhřál! Tak člověk také pad’ – a bůh jej vyhnal z ráje, však ponechal mu zem; mé srdce zamčeno – můj soucit v zpěvu taje, nuž na věky žij v něm! 125