PO LETECH.

PO LETECH.
Ve trudném zamyšlení nad snů svých hřbitovem jsem vkročil, půlnoc byla, v svou jizbu pod krovem. Po zemi, oknech, loži se zachvěl luny svit, jak ptal by se, tak dlouho kde jsem jen mohl být? A tu otázku také jsem z dívčí tváře čet, jež visí nad mým ložem, jak odkaz mladých let. 106 A loudily se v duši myšlenky – slzy v líc, tak pomalu jak mraky se táhly přes měsíc. „Mé dítě, já se změnil, div sebe ještě znám; však mou to není vinou, proč vše je blud a klam. Mně v pohár víry zlatý jed pochybnosti pad, však mou to není vinou, že nejsem věčně mlád. Mně není do radosti, mně není ku pláči, mé všecky tužby stišit hrst hlíny dostačí!“ A chvěl se obraz náhle a mizel v mlze mi, 107 a jeho drahé oči se leskly slzemi. Zas loudily se v duši myšlenky – slzy v líc, tak pomalu jak mraky se táhly přes měsíc. „Mé dítě, já se změnil, můj život bez ceny; však moje láska k tobě, ta nezná proměny! Ta hvězdám v zhasínání své žáry propůjčí a stvoří ráj, by mohla ti klesnout v náručí. Jen k vůli této lásce nad vírem snů a tuch jest hrob kolébkou žití, jest nesmrtelný duch!“ 108 Tak loudily se v duši myšlenky – slzy v líc, tak pomalu jak mraky se táhly přes měsíc. A snil jsem na tvých brvách, že slzy roztály, že bleskem oko vzplálo, že rty se usmály. Zář svatých kol tvé hlavy stkal měsíc na stěně... já snil po dlouhém čase zas tiše, blaženě. 109