PO ZÁPADU.

PO ZÁPADU.
Jen skloň se níž nad dřímající zemi co lásky páně odkaz poslední, mé srdce přikryj míru perutěmi, ať ve svitu tvém nikdy nezvšední! Má hvězdo bílá! družko tajných žalů, obraze touhy, plna božských vnad! ó pomoz, hynu vášní ve návalu a slunce mé se kloní na západ! * 29 Ó viz ten květ, co vodní nad hladinu tak přítulně svůj kalich klonit zná! hle, perly rosné leží v jeho klínu, však pod ním hloubka dříme bezedná. Tak srdce svého teskné rozvaliny živoucím kvítím zpěvu pokrývám, a bych zaplašil černých bolů stíny, nad cizím štěstím rád se usmívám! * Ó minulosti, zašlých rájů dcero, vzpomínek dávných krbe rodinný, proč vysílá tvých stínů matné šero jen zážeh mdlý ve srdce hlubiny? Jen zaplaň žárem! ať zas slza skane, ať zabuší mé srdce bouřněji! jenom když čelo žalem rozhlodané se opět zjasní sladkou nadějí! 30