TAK SÁM!

Jaroslav Vrchlický

TAK SÁM!
Noc byla tichá – ku povzletu jsem pokynul svým myšlenkám, a nad krajinou dřímající jsem s lunou stanul sám a sám. I řeka šum svůj utajila, i mlýnská kola spoutal sen, jen hvězdný svit se hájem loudil a tiše kanul na lupen. Ve mlze jemné obzor splýval, tu luny jas – tam stromů stín, tu pln stříbrných růží planul, tam z dálky tměl se vody klín. 11 A srdce mé tak tiché bylo, a celý život byl mu snem, jak dotekla by hvězda každá se jeho strun svým paprskem. Tu náhle v němé utišení pad’ plným proudem větrů dech, a listí v háji – jedna píseň a vlny v řece – jeden spěch. Na mlýnská kola voda vběhla jak duše v náruč myšlenkám – ó jak jsem v tomto ruchu žití se teprv cítil sám a sám! 12