NOČNÍ NÁVŠTĚVA.
Hle, malá jizba kyne pod krovem,
z jejího okna bloudí plachý zrak
ve úzkých ulic hloubku závratnou,
a mořem věží, střech a komínů,
až utkví v modré dálce na horách,
jež v mlze spíce objímají kraj.
Ta jizba malá jest a chudičká
a po skrovnu zde najdeš ozdoby;
jen v pozadí se lesknou sochy dvě
na skříních, kde se v míru bratrském
v knih řadách všecky věky stýkají.
Ve první soše poznáš básníka,
jenž tak znal srdcí klamné hlubiny,
54
že kdyby světa žezlo složil bůh,
on směle moh’ by rámě po něm pnout:
Avonská labuť, duší zlatý klíč
a lidských povah kámen zkušebný.
Blíž něho druhý velduch pochmúrný,
Beethoven, gigant, v lidském těle bůh,
jenž ztemnělý chrám hudby posvátné
ozářil leskem luny magickým,
jenž ducha silou spolu s Byronem
dal člověku blesk vzdoru v pravici
a na trůn slávy zas jej posadil,
a učil znát jej vlastní velikost,
že člověk chvěl se žasem před sebou.
V té jizbě tito dva jen vládnuli,
ten první slunce věčně planoucí,
a druhý v letu zářná kometa,
však oba orli v ducha výšinách
a němí svědci velkých bolů mých.
Nad ložem chudým visel obrázek
ve svadlém kvítí, v stužkách vybledlých
tvář ženy, jakých není v světě víc,
těch tahů souzvuk, očí lahoda,
ten snivý ráz úsměvem zmírněný,
55
že zdálo se, jak se soch velduchů,
jenž proti ní se leskli na skříni,
pad’ nad čelo jí jeden paprslek
a druhý v oko jemně přimknuté.
U lože stůl pln papíru a kněh
a nad ním v rámci černě zbarveném
tvář mračila se s chmúrným obočím,
skráň zasmušenou lavřín ovíjel.
To Dante byl, ten přísný Ghibelin,
v umění kobce světlo mystické,
v obzoru lidstva záře severní,
tak plna lesku – ale bez tepla!
Zrak jeho zdál se dolů hleděti
na otevřenou knihu na stole.
To byla bible, tato velká poušť,
kde každý věk svou stopu zanechal,
ten na rozhraní temném světů dvou
most v zříceninách teskný, pochmúrný,
ta brána, jejíž každé veřeje
v své stavbě nesou doby svojí sloh,
dům bez dveří, kde mír a prostota
se s Orientu mísí přepychem,
kde krvelačnost, pych a hniloba
56
v nebeské lásce tak se zrcadlí,
jak bleskná mračna v jasnu tichých vod,
ta rezovatá víry kotvice,
však pevnější než ústní podání,
ten stobarevný, lehkoperý pták,
jenž ve průvodu divných zázraků
v svět letí jako ševel rákosí,
jak zvěst, již vlna vlně vypráví.
A dlouho asi okem bádavým,
– tím okem, které pekla propasti
kdys měřilo, jež v světla věčného
se nořit smělo hloubku tajemnou,
a v němž se chvěla jiskra zžíravá,
jak slabý odlesk divů spatřených –
nazíral velký básník do knihy,
neb na stránky juž klesl hustý prach,
že písmeny pod jeho závojem
se v pološeru jizby míhaly,
jak jaté mouchy v síti pavouka.
Ten prach kles také na stůl, na lože,
na papír, knihy, ba i na sochy.
Prach na soše, na jmenu zapomnění,
jest jedna věc a stejný původ má. –
57
A sama stála jizba ztemnělá,
nad ní vzplál den i hvězdosmavá noc,
kol ní lkal vítr, bouře hřímala,
a denně pod ní město hučelo,
jak kotel vře pln látek hořlavých,
pod nějž přikládá pilně alchemista.
Sem nikdo nepřišel – jen netopýr
zabušil v okno v letu zbloudilý,
ty sochy nikdo laurem nevěnčil –
jen plné luny světlý paprslek
tkal jim kol hlavy slávy diadem
a nahradil, co člověk zapomněl.
Tu z večera se dveře rozlétly
a já po letech dlouhých, truchlivých
jsem vkročil v jizbu, v pravý domov svůj.
Zrak nepokojně těkal po stěnách
i sochy změřil v letu soucitném,
dlouhým pohledem utkvěl na bibli
a k nebi zalet’, nad nímž letní noc
své rozvěsila hvězdné čalouny.
A dlouho stál jsem v trudných myšlénkách,
pak zvolal jsem:
58
„Ó věštče veliký!
teď jinou cestou beře se náš věk;
to peklo, jež jsi duchem vyklenul,
se boří teď pod vědy kladivem,
ten ráj, jejž viděl zrak tvůj žasnoucí,
před námi taje v krásách přírody,
a světů prostor i ta hvězdná výš,
nám nejsou více divným tajemstvím,
i tam si člověk cestu proklestí,
a v hvězdách těch, kde dřív byl jeho ráj,
co nejdřív nový trůn si postaví,
a celé peklo s mukou zoufalou
uzavře v svoji nenasytnou hruď...
Ó věky, lidstvo, cestou závratnou
kam ženete se? – Ve mlze váš cíl!“
Však neodvrátil básník pochmúrný
od zaprášené bible přísný zrak,
ba zdálo se mi v šeru půlnočním,
že ještě více stáhl obočí,
a na stěnách že v svitu měsíce
se chvěly v letu divné písmeny,
jichž smysl druhdy poznal Daniel...
59
I prchám z jizby stíhán mukami,
kam nevím sám...
Zas léta uprchla
a v běhu jich síň zpustla samotná,
jak temný hrob, z nějž vyšla mrtvola,
jak pusté hnízdo, jež sup opustil,
a v němž jen smutné zbytky zanechal:
kosť nahlodanou s peřím krvavým...
*
Z pochodně krásy věčně zářící
jak malá jiskra básník padne v svět;
on malá jiskra a tmy bez konce,
cíl nejistý a cesta daleká...
Kdo chytne jiskru než se sřítí v pád?
kdo rozdmýchá svit její hasnoucí?
kdo vdechne jí zas kouzlo života?
Ta síla božství brzy uhasne,
a přijde doba teskná, truchlivá,
kdy v ruce tvojí růže nevoní,
kdy v zraku tvém je tmavá obloha,
kdy sáhneš k srdci – tam je sníh a led,
a sáhneš na skráň – tam jen vrásky jsou!
60
Pak ve troskách snů dávno zapadlých
se onen anděl k tobě nakloní,
– jenž píseň tvou i sny tvé provázel,
jak Laury zjev nad ložem Petrarky –
a povede tě labyrinthem tmy
ku bráně tmavé, věčně zamčené,
před kterou sedí stařec velebný;
ten slepý jest a hlasem mohútným
si prozpěvuje starou, dumnou báj
o zlatém věku, ráji ztraceném.
Tu hrůzou jat se zpátky obrátíš
a poznáš, že zde v stálém soumraku
hrob jedinou jest cestou k Eldoradu,
a řekneš v pláči:
„Hle, to život náš!“
A k tomu dnu i já se ponořil...
61