MORITURI.

Jaroslav Vrchlický

MORITURI. (Fragment.)
To v lůno mračen píše blesk, to v háje stíny, a v podjeseně lesklé pavučiny lká severního větru stesk; tím pláče vlna, když se v moře ztrácí, a vlasatice, jež se v bezdno kácí, to rudou metlou zemi připomíná, když v jiskrách uhasíná! Tak všady vládne smrt, ať její dech prochvívá ňader dívčích bouřný spěch, ať v hrdle slavičím na sladké písně taje, ať tiskne pečeť svou na žluté listí háje, 72 ať lysé týmě starce ve hrob kloní, ať v písni matky nad kolébkou zvoní. A všickni my ve času kvapném letu, i příroda v svém zániku a květu, i prostor valných světů, jak poupata, jež vadnou vlhkým stínem, pod jejím žezlem hynem! A marná práce, marné úsilí, chtít stavět ráj u práhu mohyly; jsme všickni smrti voj, nám nelze pomoci, pod bičem osudu jsme všickni otroci! Ó darmo v záhad hlouky nedohledné se v potu noří mudřec v noci, ve dne, z nich zlato nevyzvedne! Ten kahanec, jenž rozumem byl zván, ten uhasíná u věčnosti bran, a ve poslední zář kdy zahraje, „nic“ osvítí, v „nic“ roztaje! Ó darmo věštec orlích na křídlech chce duši skoupat božství ve zřídlech, na křídla osloněná svět přiváže mu zášti balvany a duše jeho výtvor vylhaný 73 jej strhne v prach, kde všecko lidstvo stená, a písně vzdech jen zoufalý a žalný dí, kterak dospěl v močál bídy kalný let jeho triumfálný! Vše marným jest, jen požitek svůj pohár věnčí blínem – jen pij! jen pij! to nejlepší jest lék v tom umírání líném; voj smrti roste každým dnem, tys jemu bližší každým snem, což platno? – zhynem!....zhynem!... 74