MORITURI.
(Fragment.)
To v lůno mračen píše blesk,
to v háje stíny,
a v podjeseně lesklé pavučiny
lká severního větru stesk;
tím pláče vlna, když se v moře ztrácí,
a vlasatice, jež se v bezdno kácí,
to rudou metlou zemi připomíná,
když v jiskrách uhasíná!
Tak všady vládne smrt, ať její dech
prochvívá ňader dívčích bouřný spěch,
ať v hrdle slavičím na sladké písně taje,
ať tiskne pečeť svou na žluté listí háje,
72
ať lysé týmě starce ve hrob kloní,
ať v písni matky nad kolébkou zvoní.
A všickni my ve času kvapném letu,
i příroda v svém zániku a květu,
i prostor valných světů,
jak poupata, jež vadnou vlhkým stínem,
pod jejím žezlem hynem!
A marná práce, marné úsilí,
chtít stavět ráj u práhu mohyly;
jsme všickni smrti voj, nám nelze pomoci,
pod bičem osudu jsme všickni otroci!
Ó darmo v záhad hlouky nedohledné
se v potu noří mudřec v noci, ve dne,
z nich zlato nevyzvedne!
Ten kahanec, jenž rozumem byl zván,
ten uhasíná u věčnosti bran,
a ve poslední zář kdy zahraje,
„nic“ osvítí, v „nic“ roztaje!
Ó darmo věštec orlích na křídlech
chce duši skoupat božství ve zřídlech,
na křídla osloněná
svět přiváže mu zášti balvany
a duše jeho výtvor vylhaný
73
jej strhne v prach, kde všecko lidstvo stená,
a písně vzdech jen zoufalý a žalný
dí, kterak dospěl v močál bídy kalný
let jeho triumfálný!
Vše marným jest, jen požitek
svůj pohár věnčí blínem –
jen pij! jen pij! to nejlepší jest lék
v tom umírání líném;
voj smrti roste každým dnem,
tys jemu bližší každým snem,
což platno? – zhynem!....zhynem!...
74