NA BŘEHU.

NA BŘEHU.
Zkalená voda nepohnutě stojí, v rákosí veslo s loďkou polámanou, nad ní se v slunci mušek davy rojí, jak lásky slzy ve tvář uplakanou; zkalená voda nepohnutě stojí – jak myšlenky ve pusté hlavě mojí. I probudí se vánek v hustém sítí, s topolů listy smutnou píseň spřádá, pak jak by náhle touhou chtěl umříti, se v bílá ňádra vodních růží vkrádá; i probudí se vánek v hustém sítí – jak píseň v srdci, když svou dobu cítí. * 26 Nad tichou vodu pnou se květy bílé jak naděje ve srdce rozvalinách, jak první zpěvy ve původní síle, když ztápějí se v mocných citů vlnách; nad tichou vodu pnou se květy bílé – jak sny v lásce smutné a přec milé. Hle, u vábný se věnec květy pojí, hned kalich vztýčí, hned pod vodu padnou, jak myšlenky, které se v hlavě rojí, a hned zas mrazem skutečnosti chladnou; hle, u vábný se květy věnec pojí – sem věnec ten na tichou rakev moji! * Nad jezerem se v mraku hromy nesou a mrtvé ticho šírým krajem vane, dozvuky žalné v rákosí se třesou, jak smutné stony lásky oplakané; nad jezerem se v dálku hromy nesou – leč kořenem mé lásky nezatřesou. 27 Blesk projel nyní tichou vodní plání a hrom zahučel jemu ve zápětí, stoleté duby čela k zemi sklání, z rákosí ptactvo vyděšené letí; blesk projel nyní tichou vodní plání – hoj! lepší smrt, než dlouhé umírání! 28