NAD PROPASTÍ.

NAD PROPASTÍ.
Neznámá ruka tiše zastavuje kývadlo v běhu nočním na orloji a snů mých závoj náhle roztrhuje – a přede mnou juž v plné hrůze stojí neznámá bytost v tajuplném kroji. I kývá na mne, podává mi ruku: „Zde meč a štít, nuž opásej se k boji!“ a kývá zas a volá – při tom zvuku se mrtvé srdce mé zachvívá v bouřném tluku. A puzen tajnou, nevýslovnou mocí jsem skočil s lože; – půlnoc byla právě, na jihu v mraky zhoustly stíny noci 66 a kalná rosa válela se v trávě, a vítr v skalách úpěl usedavě. Leč v chvatu kam nás bludné kroky vedly, rej myšlének v mé nepostihnul hlavě; jen to jsem zřel, jak sbory bříz a jedlí se v lesku haditém zardívaly a bledly. Konečně stanem černých sosen v kruhu, kde tmavá propast s mlhavým dnem zeje; tu obrátím se k neznámému druhu a hlasem plným hrůzy, beznaděje se tiše ptám, kam cesta naše spěje... „Co teď juž slábne krok tvé nohy vrátký?“ – tak neznámý druh potupně se směje – „zde vidíš propast – boj náš bude krátký, buď ty anebo já! – jen jeden půjde zpátky!“ A páží obra u boku mne chytne, než ruka moje štít pozvednout stačí, a nad hrozným dnem sluje nenasytné, přes hloží, skály tělo moje vláčí a hloub zatíná drápy svoje dračí. Poslední sílu napnu ještě znova, 67 až moje krev juž kolem skály smáčí: „Ať tvoje tvář je třeba Satanova, dřív hledí odkryješ – pak půtka začne nová!“ I zachechtá se sok můj pohnut hněvem a černé hledí s tváře své odkrývá... Ó bože, bože, trnu nad tím zjevem, v té tváři tolik zla a zloby splývá, jak ve propasti, která dole zívá. – „Nuž pověz, kdo jsi, tajný noční hosti?“ tak sprahlý ret můj prosbou se zachvívá, a na to on: „Proč hloubáš v budoucnosti? tys propad životem – jsem démon skutečnosti!“ A zase po mne černou rukou sahá – leč kam se náhle děla síla moje? má ruka klesá, vůle má se zdráhá, nadšení mého vysýchají zdroje, ó hrozný zápas, hrozný konec boje! Ta skutečnost tě týrat neochábne, byť dal’s jí v obět sny a tužby svoje. – Ó trapný boj! – má ruka mdlá juž slábne a dno propasti zdá se milé mi a vábné. 68 A nový zápas – darmo moje víra meč pravdy s krásy štítem pozdvihuje, o skálu démon zuřivě se vzpírá a v hlubinu mne svrci usiluje; juž hasne zrak, juž krok můj povoluje... juž klesl meč, štít juž můj v propast padá, ve tmavou propast, která život sluje, o duši mou se peklo s nebem hádá a přes vrcholky hor juž chmurný den se vkrádá... 69