SVĚTLO!

SVĚTLO!
Jak pálí dlažba! – kam zrak pohlédne, jak dusno všady! Slunce poledne rostoucím stále vedrem všecko tíží. Nač tam se kupí lidí směsice? co stalo se? – Kol rohu ulice teď zahnul zástup a juž k nám se blíží. Dav stále roste, věčí dětí shon; křik podivu a smích: „Hle to jest on! zas o poledni s lampou světlo hledá!“ – Kdo je to? – „Nu, ten malíř bláznivý!“ – Dav rozstoupil se – pohled truchlivý! – ten sdraný šat i tvář tak děsně bledá! 161 Hle, kráčí blíž – žár vášní divokých mu šlehá z důlků očí hlubokých přes ušlechtilé tahy obličeje; na vráskovité skráni strastí hnět! Slyš! „Světlo, světlo!“ volá bledý ret, a v ruce kahan hořící se chvěje. Ó velký význam spí v tom utajen! I on byl šťastným, on též míval den, když slunce ducha v hrudi jemu květlo. To zhaslo nyní – poušť jen do kola, on vidí tmu, když slunce plápolá, a o polednách musí hledat světlo! Ta skráň se chvěje od líbání Mus, na čele tomto trůnil genius a hrál s vlnami citů vzbouřenými. Ó proč nad lemy světa duši vznes? Teď blesky bohů schvácen v propast kles’ i s myšlének svých oři plamennými! Ó smějte se! Ó křičte jenom dál! Vše toto geniu svět v úděl dal... 162 Hle Prometheus, Diogenes druhý! Ó smějte se! – To kletba člověka, jenž v srdci bůh se bohů neleká a v tvář jim hodí okovů svých kruhy! Ó smějte se! – Hle, skácen svatoháj, hle, modla v prachu, zasypán jest ráj! Tu starou pravdu věky nepromění: Když s věnce slávy sprchnou lupeny, dva hadi zbudou, z nichž byl spletený: ten jeden posměch, druhý pohanění! 163