SVĚTLO!
Jak pálí dlažba! – kam zrak pohlédne,
jak dusno všady! Slunce poledne
rostoucím stále vedrem všecko tíží.
Nač tam se kupí lidí směsice?
co stalo se? – Kol rohu ulice
teď zahnul zástup a juž k nám se blíží.
Dav stále roste, věčí dětí shon;
křik podivu a smích: „Hle to jest on!
zas o poledni s lampou světlo hledá!“ –
Kdo je to? – „Nu, ten malíř bláznivý!“ –
Dav rozstoupil se – pohled truchlivý! –
ten sdraný šat i tvář tak děsně bledá!
161
Hle, kráčí blíž – žár vášní divokých
mu šlehá z důlků očí hlubokých
přes ušlechtilé tahy obličeje;
na vráskovité skráni strastí hnět!
Slyš! „Světlo, světlo!“ volá bledý ret,
a v ruce kahan hořící se chvěje.
Ó velký význam spí v tom utajen!
I on byl šťastným, on též míval den,
když slunce ducha v hrudi jemu květlo.
To zhaslo nyní – poušť jen do kola,
on vidí tmu, když slunce plápolá,
a o polednách musí hledat světlo!
Ta skráň se chvěje od líbání Mus,
na čele tomto trůnil genius
a hrál s vlnami citů vzbouřenými.
Ó proč nad lemy světa duši vznes?
Teď blesky bohů schvácen v propast kles’
i s myšlének svých oři plamennými!
Ó smějte se! Ó křičte jenom dál!
Vše toto geniu svět v úděl dal...
162
Hle Prometheus, Diogenes druhý!
Ó smějte se! – To kletba člověka,
jenž v srdci bůh se bohů neleká
a v tvář jim hodí okovů svých kruhy!
Ó smějte se! – Hle, skácen svatoháj,
hle, modla v prachu, zasypán jest ráj!
Tu starou pravdu věky nepromění:
Když s věnce slávy sprchnou lupeny,
dva hadi zbudou, z nichž byl spletený:
ten jeden posměch, druhý pohanění!
163