PROSLOV k Hálkově večeru v „Besedě umělecké“.

PROSLOV
k Hálkově večeru v „Besedě umělecké“.
Když odešel nám s květy jeseně, když rakev jeho stála nad hrobem, my nevážili slova útěchy; my znali jenom slzí hořký lék, nám zmizelo, co pro nás pěl a snil, a němá bolest nevěděla víc než těžký povzdech: „Jak jsme ubozí!“ Však časem teď když bol se konejší, nad moře smutku slunce útěchy když rozesílá zlaté paprsky, když prohlížíme svoje dědictví, tu klenotnici tuch a nadšení, ten velký poklad snů a myšlenek: 177 tu slza žalu v slzu vděčnosti se změní v oku, za ním k obloze náš letí povzdech: „Jak jsme bohatí!“ Vy znáte jeho odkaz veliký! vždyť v středu našem žil, s tím rozdílem, že v naší tmě on viděl světlo plát’, že v naší poušti květy nalezal, že ze skal vodil jasná zřídla vod, že býval čas, kdy – ač náš přítel byl – nám ve své výši cizím zdál se být. Vy znáte jeho odkaz veliký, vám v otevřené srdcí kalichy všech písní jeho perly zářivé vždy padaly jak rosné krůpěje. Vy drahou jeho šli jste v myšlénkách, vy ducha jeho zrát’ jste viděli, ne jako zářný noci meteor, jenž v jiskrách hasne v jitra úsvitu, však jako hvězdu, jež má sluncem být’! Nač líčit vám vzlet jeho myšlenek i sílu citu, oheň nadšení? Znáť nejlíp dědic svoje dědictví! 178 Že ale přec v té síni, v kruhu tom se pojí v souzvuk sladce-lahodný i okřídlené slova básníka, i svaté hudby tony vlnivé, jak různé květy věnce jednoho: to děje se, by ono umění, kterému dal on dětství sladké sny, i mladosti své vonná poupata, i zlaté plody let svých dospělých mu první vzdalo povinný svůj hold, mu první na skráň věnec vložilo, jejž úcta naše splétla s vděčností! Byl básníkem. – V té době bouřlivé, kdy poesie hvězdoskvoucí plášť rve nízkých vášní jedovatý hlod, kdy vlna sporů stříká k nebi výš; on nad skalami jako maják plál a z ohně krásy byla jeho zář. On život srdcí znal i národů, čas prchavý jej nestrh’ v ručej svůj, ba jeho strunu stále ladil výš. 179 On srdce činil bohem člověka a citů jeho jiskry kmitavé v své písně vetkal; dívky želání, i děti smích, i matky modlitbu, pláč siroty a tuchy nevěsty, vše v písní svojích spojil zrcadle, a každá jeho píseň byla čin. On k dětem šel, jež chatky na prahu si hrály šťastny v prosté nevinně, a pravil k nim: „Hle, vy jste lidstva ráj!“ Šel k velkým světa, strh’ jim hermelín a ukázal jim duší nahotu; a k lidu chodil, jehož synem byl, klad’ v rány jeho balsám útěchy a řekl mu: „Jsi velkým v neštěstí!“ Na soudce stolec časem zasednul a moci žezlo mocí zpěvů svých na olivovou změnil ratolest. On každou strunu v souzvuk naladil, z nějž kmitala vždy vlnou mohutnou jen láska, volnost aneb příroda. Duch národa v něm jako slunce plál, do srdce jeho vrh’ svou pochodeň, 180 a rolničku svou vetkal v jeho smích, bič svého vtipu vložil v jeho dlaň, a zlatá zrna svojí moudrosti rozházel nivou jeho myšlének, zkad nádhernými květy pučela; ba tuším v této době bouří zlých, že zemdlený se často nořil rád ve zpěvů jeho zřídlo živoucí, by síly nabyl zas a svěžesti. Byl básníkem. – On také okusil bol člověčenstva, trud i beznaděj; leč tak byl bohat, hořký jejich květ že svůdných barev pokryl lahodou, že v hroby házel květy naděje a věřil tam, kde jiní zoufali! Tak v mysli naší věčně bude žít! – Vy nezazlíte, slovo těkavé když vyláká ty pestré obrazy, v nichž duše jeho posud žije nám, když stíny jeho postav tragických před vámi v pestrý rej se zamihnou, když oslní vás záře jeho hvězd, 181 když ovane vás jeho růží dech, když oživnou zas pluky slavíků, jichž sladké tóny zavřel v písně své; na křídlech slova, vlnách nápěvů když prohlédneme svoje dědictví a řeknem’ si: „Hle, jak jsme bohatí!“ Tak jako ve snu tichém, lahodném se tknou nás jeho „písně večerní“, ten ve úsvitu žití našeho tak dojímavý švehol skřivánčí. Tam zříme Alfreda, jejž viny hlod pohání v mrtvých spravedlivý soud; tu Goar zas v hor šerém úkrytu ve klínu věčně-smavé přírody se učí lidu srdce znát i mrav; i píseň pěvce, motýl těkavý, teď na břeh moře zve vás s jásotem, kde tklivým půvabem vás okouzlí zjev Jelenky tak snivě milostný, že nevíte, kdo je tu krásnější, zda ocean, jenž v záři hvězdné spí, neb dívka, z které láska mluví k vám; 182 a zatím v Tatrách jara povodní na rozkypělém proudu vrátký člun dvou srdcí štěstí hrozí záhubou. Tu jaké zvuky! – píseň pohřební – to s Bílé hory dědiců jde řad!... Tam krása přírody, zde vášní boj, pád národu a bídy stenání; a z dálky slyšte! kroky osudu: ten Záviš sluje, ten zas Alexej, ten Amnon s Tamarou, ten Vukašín! A nad tím světem postav nádherných se modrý nebes blankyt rozpíná, kde slastí svojích pohár věnčený ke rtům podává láska s přírodou. Ó vizte vše! – Ó jak jsme bohatí! Co ještě může říci slovo mé? On s námi jest – nechť dále mluví sám! 183 Obsah
I. Z dalekých cest (I – II.)3 Opuštěná5 V samotě lesní7 U jezera9 Tak sámsám!11 Odpověď13 HvězdámHvězdám!15 Na mýtině16 V červáncích18 V zimě20 Tajemství lesa21 Tažné ptactvo23 K oblakům večerním24 Na břehu26 Po západu29 V mechu31 V mlze33
[185] II.
Fata morgana39 V dobách pokušení41 Zapomenutým44 K číši47 Z krčmy života50 Noční návštěva54 Na kostru samovraha62 Nad propastí66 Zpustlý hřbitov70 Morituri72 Svému duchu75
III. Zlomky z denníku (I – IV.)81 Ty nevíš...86 V tvém srdcisrdci...89 Reliquie90 U tvých nohou93 Před obrazem Madonny95 Myrta – cypřiš99 Ty jistě řekneš....řekneš...100 Do album103 Po letech106 In doloribus110 V zamyšlení113 Vzpomínka117 Resignace121 Dle Tennysona126 Kdysi!127 Belladonna130
[186] IV.
Udeř v strunu!135 Vykoupení137 Originálnost142 Ó snové mládí....mládí...144 Jest dlouhou plavbou....plavbou...146 Mater dolorosa149 Příteli J... T...151 Večer v jeseni152 Acherontia atropos154 Nad jezerem157 MatceMatce!160 SvětloSvětlo!161 V jeseni164 RequiescatRequiescat!166 U zdi hřbitova167 Na pustém břehu170 List k srdci172
Proslov k Hálkově večeru v „Besedě umělecké“177
E: kk + pk + sf; 2002 [187]