NA PUSTÉM BŘEHU.

Jaroslav Vrchlický

NA PUSTÉM BŘEHU.
Jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne, jen sotva vítr vlny zčeří líně, po vodě v dálce plachta bílá táhne jak racka křídlo nebes ve hlubině. Štít chatky rybářské se větrem kývá, nad ním se staví řady těžkých mraků, a z nich král bouře dívá se na krb zbořený do hnízda mořských ptáků. Snad vědět chce, zda ztuhlo křídlo jejich, by věštbu jeho hněvu nesli světem. – Ha, juž je vyplašil a po peřejích juž táhnou v dálku rychlým, tichým letem. 170 Já hledím za nimi – jim ve zápětí jak vítr vstává, vlna kypí jekem, jak dále, dále ptáci k lodi letí a stožár s teskným obletují skřekem. A hledím za nimi a myslím v duši: tak i má píseň v šírou dálku pluje, i ona bouři tuší a srdce soucitná ve pláči obletuje; Aa prosí o domov a stená, úpí, juž za ní bouře, života bouř táhne... Já nedomyslel – páry v mrak se kupí, jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne. 171