U ZDI HŘBITOVNÍ.

U ZDI HŘBITOVNÍ.
Co život utratil, to všecko hřbitov schová. Co chce ten pomník zde, ta deska mramorová, co v písmu zlaceném ten chlubný zvučný rým? To všeckno klesne v prach! vše musí zahynouti, až se tu zastaví čas obr na své pouti a dotkne se těch křížů prstem svým! To tělo bezduché by neroznesli supi, na pole zřícenin zas trosky člověk kupí a v hřbitov jediný promění záhy svět; jak dítě zaplesá v svém trpasličím vzdoru, že jmena jeho zvuk, jež vryto do mramoru, číst bude potomek několik krátkých let! 167 Tak s tělem. – Kde však duch?... Ó báje nevyslovná! kdo s víry tušením tě chladnou myslí srovná, kdo zmiji ukrotí, jež sluje pochybnost? kdo stanoví ten cíl, kam žene se vír světů, když víra oněmí, kdo duši tvé dá vzletu, kdo v říši duchů hvězdný sklene most? Zda v letu nádherném duch pluje lesklou vlnou, zda ztrácí v etheru se propast tajuplnou, zda najde splnění všech nadějí a tuch? Jest v stálém přechodu svět v sobě uzavřený? či jiné duše s ním jsou služebnými členy kdes v říši neznámé, již vládcem jest sám bůh? Neb v těle zároveň zda rozpadne se prachem, jak zářná bludice, jež v letu blankyt nachem a jisker přívalem zbarvila na chvíli? či v těle zůstává a do rakve se vkládá, a v novém životě zas nové dumy spřádá, jak plachý stín ve stínech mohyly? Či s nebes výsosti v náš bludný život shlíží a těla svého rov si hledá mezi kříži, 168 zří lebku, v které plál, jak ničí červa hlod, a zří a počítá, kdo z lidí tady kleká, a strachy chvěje se a na vzkříšení čeká, a mísí bolest svou ve světů chorovod? Kde hledat odpověď? – A přec mír pravý dýše z těch rovů věnčených, na které klepe tiše svěží list břečtanu svým prstem zeleným; ti mrtví tiše spí jak růže na jich čele, jak v duši básníka myšlénky osamělé, než v let je spojí k zpěvům nadšeným! Ó jistě mrtví zde též myšlénky jsou boží, na těla zjasněná, jimž z nachu křídla vloží, jež jedním dechem svým bůh změní v anděly, by v jeho obrovskou, nádhernou epopeji nad rumy vesmíru v bouřících živlů reji ve zlaté harfy hvězd hossanah zapěli! 169