Co život utratil, to všecko hřbitov schová.
Co chce ten pomník zde, ta deska mramorová,
co v písmu zlaceném ten chlubný zvučný rým?
To všeckno klesne v prach! vše musí zahynouti,
až se tu zastaví čas obr na své pouti
a dotkne se těch křížů prstem svým!
To tělo bezduché by neroznesli supi,
na pole zřícenin zas trosky člověk kupí
a v hřbitov jediný promění záhy svět;
jak dítě zaplesá v svém trpasličím vzdoru,
že jmena jeho zvuk, jež vryto do mramoru,
číst bude potomek několik krátkých let!
Tak s tělem. – Kde však duch?... Ó báje nevyslovná!
kdo s víry tušením tě chladnou myslí srovná,
kdo zmiji ukrotí, jež sluje pochybnost?
kdo stanoví ten cíl, kam žene se vír světů,
když víra oněmí, kdo duši tvé dá vzletu,
kdo v říši duchů hvězdný sklene most?
Zda v letu nádherném duch pluje lesklou vlnou,
zda ztrácí v etheru se propast tajuplnou,
zda najde splnění všech nadějí a tuch?
Jest v stálém přechodu svět v sobě uzavřený?
či jiné duše s ním jsou služebnými členy
kdes v říši neznámé, již vládcem jest sám bůh?
Neb v těle zároveň zda rozpadne se prachem,
jak zářná bludice, jež v letu blankyt nachem
a jisker přívalem zbarvila na chvíli?
či v těle zůstává a do rakve se vkládá,
a v novém životě zas nové dumy spřádá,
jak plachý stín ve stínech mohyly?
Či s nebes výsosti v náš bludný život shlíží
a těla svého rov si hledá mezi kříži,
zří lebku, v které plál, jak ničí červa hlod,
a zří a počítá, kdo z lidí tady kleká,
a strachy chvěje se a na vzkříšení čeká,
a mísí bolest svou ve světů chorovod?
Kde hledat odpověď? – A přec mír pravý dýše
z těch rovů věnčených, na které klepe tiše
svěží list břečtanu svým prstem zeleným;
ti mrtví tiše spí jak růže na jich čele,
jak v duši básníka myšlénky osamělé,
než v let je spojí k zpěvům nadšeným!
Ó jistě mrtví zde též myšlénky jsou boží,
na těla zjasněná, jimž z nachu křídla vloží,
jež jedním dechem svým bůh změní v anděly,
by v jeho obrovskou, nádhernou epopeji
nad rumy vesmíru v bouřících živlů reji
ve zlaté harfy hvězd hossanah zapěli!