Neznámá ruka tiše zastavuje
kývadlo v běhu nočním na orloji
a snů mých závoj náhle roztrhuje –
a přede mnou juž v plné hrůze stojí
neznámá bytost v tajuplném kroji.
I kývá na mne, podává mi ruku:
„Zde meč a štít, nuž opásej se k boji!“
a kývá zas a volá – při tom zvuku
se mrtvé srdce mé zachvívá v bouřném tluku.
A puzen tajnou, nevýslovnou mocí
jsem skočil s lože; – půlnoc byla právě,
na jihu v mraky zhoustly stíny noci
a kalná rosa válela se v trávě,
a vítr v skalách úpěl usedavě.
Leč v chvatu kam nás bludné kroky vedly,
rej myšlének v mé nepostihnul hlavě;
jen to jsem zřel, jak sbory bříz a jedlí
se v lesku haditém zardívaly a bledly.
Konečně stanem černých sosen v kruhu,
kde tmavá propast s mlhavým dnem zeje;
tu obrátím se k neznámému druhu
a hlasem plným hrůzy, beznaděje
se tiše ptám, kam cesta naše spěje...
„Co teď juž slábne krok tvé nohy vrátký?“
– tak neznámý druh potupně se směje –
„zde vidíš propast – boj náš bude krátký,
buď ty anebo já! – jen jeden půjde zpátky!“
A páží obra u boku mne chytne,
než ruka moje štít pozvednout stačí,
a nad hrozným dnem sluje nenasytné,
přes hloží, skály tělo moje vláčí
a hloub zatíná drápy svoje dračí.
Poslední sílu napnu ještě znova,
až moje krev juž kolem skály smáčí:
„Ať tvoje tvář je třeba Satanova,
dřív hledí odkryješ – pak půtka začne nová!“
I zachechtá se sok můj pohnut hněvem
a černé hledí s tváře své odkrývá...
Ó bože, bože, trnu nad tím zjevem,
v té tváři tolik zla a zloby splývá,
jak ve propasti, která dole zívá. –
„Nuž pověz, kdo jsi, tajný noční hosti?“
tak sprahlý ret můj prosbou se zachvívá,
a na to on: „Proč hloubáš v budoucnosti?
tys propad životem – jsem démon skutečnosti!“
A zase po mne černou rukou sahá –
leč kam se náhle děla síla moje?
má ruka klesá, vůle má se zdráhá,
nadšení mého vysýchají zdroje,
ó hrozný zápas, hrozný konec boje!
Ta skutečnost tě týrat neochábne,
byť dal’s jí v obět sny a tužby svoje. –
Ó trapný boj! – má ruka mdlá juž slábne
a dno propasti zdá se milé mi a vábné.
A nový zápas – darmo moje víra
meč pravdy s krásy štítem pozdvihuje,
o skálu démon zuřivě se vzpírá
a v hlubinu mne svrci usiluje;
juž hasne zrak, juž krok můj povoluje...
juž klesl meč, štít juž můj v propast padá,
ve tmavou propast, která život sluje,
o duši mou se peklo s nebem hádá
a přes vrcholky hor juž chmurný den se vkrádá...