PO LETECH.
Ve trudném zamyšlení
nad snů svých hřbitovem
jsem vkročil, půlnoc byla,
v svou jizbu pod krovem.
Po zemi, oknech, loži
se zachvěl luny svit,
jak ptal by se, tak dlouho
kde jsem jen mohl být?
A tu otázku také
jsem z dívčí tváře čet,
jež visí nad mým ložem,
jak odkaz mladých let.
106
A loudily se v duši
myšlenky – slzy v líc,
tak pomalu jak mraky
se táhly přes měsíc.
„Mé dítě, já se změnil,
div sebe ještě znám;
však mou to není vinou,
proč vše je blud a klam.
Mně v pohár víry zlatý
jed pochybnosti pad,
však mou to není vinou,
že nejsem věčně mlád.
Mně není do radosti,
mně není ku pláči,
mé všecky tužby stišit
hrst hlíny dostačí!“
A chvěl se obraz náhle
a mizel v mlze mi,
107
a jeho drahé oči
se leskly slzemi.
Zas loudily se v duši
myšlenky – slzy v líc,
tak pomalu jak mraky
se táhly přes měsíc.
„Mé dítě, já se změnil,
můj život bez ceny;
však moje láska k tobě,
ta nezná proměny!
Ta hvězdám v zhasínání
své žáry propůjčí
a stvoří ráj, by mohla
ti klesnout v náručí.
Jen k vůli této lásce
nad vírem snů a tuch
jest hrob kolébkou žití,
jest nesmrtelný duch!“
108
Tak loudily se v duši
myšlenky – slzy v líc,
tak pomalu jak mraky
se táhly přes měsíc.
A snil jsem na tvých brvách,
že slzy roztály,
že bleskem oko vzplálo,
že rty se usmály.
Zář svatých kol tvé hlavy
stkal měsíc na stěně...
já snil po dlouhém čase
zas tiše, blaženě.
109