RESIGNACE.
O mladé srdce tvé jak vonná růže bylo,
s níž hrají andělé,
a půvab nebeský, o němž jen srdce snilo,
ti trůnil na čele!
Tvůj hovor sladký byl jak skalný pramen v lese,
jenž teče do mechu,
kol něhož v prozpěvu jen ptáče zakmitne se
a motýl v pospěchu.
Tvé oko čarovné tak rovno večernici,
když vzejde nad strání,
a ňader tvojich ston zvuk zvonu při měsíci,
když zvoní klekání.
121
A celá duše tvá jasmínu vůně snivá,
jenž dýše z poupěte,
a celá bytosť tvá tak jemná, čarotklivá,
jak snění dítěte!
Tak plál mi obraz tvůj života tmou a steskem,
a já žil v doufání,
že opojím se zas tvých očí čaroleskem –
však, jaké shledání!
Ó jestli jaký klam kdy překvapil mne v žití,
já nesl všecko rád,
teď ale plakal bych, když zřím, i v tomto kvítí
že ukrýval se had!
Ó jestli jaký bol se v strunách mojich skrýval,
teď jenom hněv a smích,
ať bouří divoce tak jako jarní příval
a zaburácí v nich!
Ó hněv, posvátný hněv, že zničen hlodem zmije
nejdražší nebe skvost,
122
že vyloupiti chrám, nechť sám bůh v něm se kryje,
jest člověk drzý dost.
A smích, divoký smích, že člověk v noc se vrhá,
než se mu rozední,
že staví sobě dům, když břeh se pod ním trhá
a naděj poslední.
Teď růži nevěřím, když kvete v kráse jara,
květ její pro mne svad’;
teď hvězdě nevěřím, když na blankytu hárá,
teď vidím její pád;
Teďteď očím nevěřím, ni kráse vábných lící,
smrt usmívá se tam;
teď vzdechům nevěřím, polibkům při měsíci,
ni sladkým přísahám.–
Teď pusta duše tvá, jak v půlnoci sad tmavý,
jak posečený luh,
chrám snící v rozvalech o dobách dávné slávy,
kdy trůníval v něm bůh;
123
Kdykdy zbožných poutníků zástupy nesečtěné
snívali v jeho zděch –
teď býlí divoké ční na zdi rozbořené
a na oltářích mech.
V rozpadlé zvonici teď bouře drsným hlasem
se zvonů dotýká,
však někdo pamětliv přec navštíví ho časem –
to duch jest básníka!
Ten v rumech omšených, ten v pustém po zdích býlí
a větrů bouření
přec poklad nalezne, jejž předkové tu skryli,
tož jiskru nadšení!
V zčernalých obrazech on najde kouzlo ráje
a stopy svatých run,
a minulosti lesk i nynější bol taje
v souzvuku jeho strun.
Tak, mrtvá hvězdo má! v života vlnobití
jíž úsvit záhy splál,
124
přec půvab duše tvé mou píseň k žalu vznítí,
byť srdce nerozhřál!
Tak člověk také pad’ – a bůh jej vyhnal z ráje,
však ponechal mu zem;
mé srdce zamčeno – můj soucit v zpěvu taje,
nuž na věky žij v něm!
125