Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá,
jak v struny srdce mého dnes mi bolesť sahá,
tak divoce a teskně cos tam zakvílilo...
Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo!
Proč zoufale tak vichr venku se dnes vzteká?
proč utuhlá zem v květný háv se neobleká?
proč mlha kol a kol a v mlze proč sníh bílý?
což v nebi nevědí, že dnes tvůj svátek milý?
Já darmo k větrům volám, by mi křídla daly;
leč jak by na můj posměch plachty rozepjaly
a odletěly v dálku zakrouživše vírem –
a ticho smutno kolem jak v mém srdci sírém.
Tlum opozděných ptáků, který k moři letí,
blíž mne usedl tiše na usvadlé sněti,
k těm ptákům o písně má chudá duše volá –
však darmo, tiše spějí dál přes pole holá.
Mám vzdech ti poslati? – ten mezi větry padne,
či políbení snad? – to v zimní mlze schladne,
či slzu lásky své? – tvé oko dost jich roní,
či upomínku svou? – ty nedozvíš se o ní!...
Ó měl bych ke svým ňadrům jako v dávném čase
tvou drahou zlatou hlavu nakloniti zase,
by spočinul v mém srdci zrak tvůj holubičí
a kouzlem svým mně zahřál, co tam vře a klíčí.
Jest láska moje motýl v zimě osiřelý...
Kam zalétnouti má, když květy odumřely?
v čem sluniti se má, když sněžná mlha všude?
ta zima táhne k nám... Ó, jak nám, drahá, bude?
Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá,
jak v struny srdce mého dnes mi bolest sahá!
Tak divoce a teskně cos tam zakvílilo...
Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo!