U JEZERA.
Jak bolest v srdci zkonejšena časem
spí jezero – ni vlna nepohne se,
tu sotva rákos žlutým kývne klasem
a pták se k vlnám v tichém letu snese.
Pod starým dubem, jenž kdys milující
snad blažil stínem, sedávám v dne sklonku;
rád zahledím se v doubravu se tmící,
v květ jahody a v kalich modrých zvonků.
A nad hladinou jak se stíny chvějí,
jak tiše třtiny ku vlnám se nahnou,
jak blankytem oblaky bílé spějí:
tak srdcem truchlým těžké dumy táhnou.
9
Ó nitro moje! tys jezero spící,
v něm červánek – sny blaha v tobě leží;
svit upomínky je ti večernicí;
leč jezero, bol tichý tebe střeží!
A jako měsíc vystupuje z mlází,
kde paprskem svým spící laně hlídá,
tak mrtvé lásky obraz v tebe vchází
a jen má píseň jemu odpovídá.
10