Jen jeden paprslek, bych mohl procitnouti!
jen jeden vzduchu proud, bych dýchat mohl zas!
jen jednu růži sem v života drsné pouti!
a v sykot závisti jen jeden lásky hlas!
V praskání stožárů kdy povzdech na rtu vázne,
od břehu druhého jen pozdrav jediný!
a v zapomnění noc, ve stíny její prázdné
jen lístek břečtanu ve sporé šediny!
A divíte se snad, že vírem překypělo,
co v svatém tajemství jsem v duši skrýval rád?
Ó těžké tajení, kdy mluví zrak i čelo,
kdy prázdné srdce mé jak spustošený sad.
Tu musí v bolestech má duše mluvit tichá!
tak mluví hvězdy k nám v radostném záření;
tak mluvit musí bor, čím jaro do něj dýchá,
tak mluví vůní květ a písní nadšení!
Ó sladký hovor ten, ať půlnoc hvězdosmavá
jest svědkem jeho snů, ať moře pustý břeh,
ať srázy ledných hor, básníka jizba tmavá,
ať břehy jezera, ať lesů hebký mech;
ať hradů omšených ztemnělé rozvaliny,
ať hřbitov vesnický, kde s lunou bloudím sám,
na dávných bojištích ať praotců to stíny,
ať ptactvo v odletu ku jihu končinám!
To jedno jest – já vím, že při mé písni prosté
tou drahou života ve obzor mlhavý,
ti jedni přátelé, ti druzí chladní hosté
a třetí cizinci se u mne zastaví.
A mnohý slyším hlas: „Co nám je píseň tato?
tu stokrát slyšeli jsme z lepších zníti strun;
nech sobě slzí rmut a nám dej činů zlato,
než do vln zpěněných tvůj bouře srazí člun.
Jen stále bol a stesk! – ty všecky boje známé
ať trpí zmužile, kdo slout chce člověkem!
Jak růže na hrobech tak v žití píseň klame,
co nebe vzalo nám, nevrátí nikdy zem!
A proto vesele jen udeř v zpěvnou strunu,
pěj času zápasy, pěj lásky ples i hněv,
pěj moře s perlami, s hvězdami noc i lunu,
i víno pohárů i víno z retů děv!“
A dále žene se jak moře rozbouřené
ten plachý hlučný dav bez cíle, bez směru,
leč kdo nad srdcem mým z nich palmu míru sklene,
když mého žití den se schýlí k večeru?
Kdo vloží ruku svou na rozpálenou skráni,
kdo staví srdce tluk, když vášně rej v něm hřmí;
kdo sladkým úsměvem mně vdechne požehnání,
by sluncem zaplálo, když kolem juž se tmí?
Zda můž’ to učinit’ ten obraz čarotklivý,
jenž letí jako stín mých snění zrcadlem?
zda v skále vypráhlé lze pramen vzkřísit živý,
zda vůni, rosu, lesk ve květu uvadlém?
Ó plaché, marné sny! ó naděj’ věčně živá!
ó sladkých klama hry! ó tajné tušení!
ó perly drahých slz! ó vzdechů hudbo tklivá!
i ňader záchvěvy ve bouřném vlnění!
O tichá modlitbo! ó písni žalující!
i celý živote – což jste než pouhý klam?
Ó sade tužeb mých, ty’s krajina se tmící,
kde smutku náhrobek v mlčení stojím sám!
A přece píseň má ze srdce letí vzhůru
jak růží sladký dech nad tvými ňadrami,
jak rosa v květinu, jak motýl do azuru,
a směle v zápas jde s bouří a mlhami.
Vždyť musí v bolu svém promluvit duše tichá,
tak mluví hvězdy k nám v radostném záření,
tak mluvit musí bor, čím jaro do něj dýchá,
tak mluví vůní květ a písní nadšení!