FATA MORGANA.

Jaroslav Vrchlický

FATA MORGANA.
Kahance světlo blouznivě se míhá, v mém srdci opět starých citů spor, slyš! – dlouhou síní smutně se rozlíhá divokých vichrů z venku rozhovor; já k světlu skloním zamyšlené líce, po nich se sveze slza vylhaná, a zjevy divné v dál se vznášejíce mizí ve tmách jak fata morgana. Tu svůdných žen zřím jarobujné vnady, tu struna zní, tu zlatá kypí číš, nadějí klamných rozbořené hrady a bleskem v mraku psáno: „Zvítězíš!“ [39] Zhas’ kahanec ve divém vichrů letu, jak role žití smutně dohraná, a mně se zdá, že věčnost jiných světů jest vznešené jen fata morgana! 40

Kniha Z hlubin (1875)
Autor Jaroslav Vrchlický