Přes hory cesta neschůdná
na věčnosti pouť běží,
a na rozcestí života
rozbitá krčma leží.
Na černém štítu krvavý
je z dálky nápis znáti:
Čeká se do dne soudného
a slzami se platí.
Nad vraty žlutý, strhaný
se houpá věnec z chvoje,
a přijdeš blíž a poznáš hned,
že je to mladost tvoje!
Bol, hostinský sám maso sní
a hostům dává kosti,
a víno citů posvátných
křtí vodou lhostejnosti.
Sklepnice sluje naděje
a stále ti nalívá,
však v prázdné číši bezedné
jen žluč a ocet zbývá.
Někdy se v lásku zakuklí,
pak divné řeči mate,
a líbáním tě otráví
jak hádě jedovaté.
Pak muzikantů divý rej
zoufalou hraje skočnou;
ó, kdož z nás zůstal nepohnut,
když vášně zuřit počnou!
A když si smyčce polámou
a lampa dohořívá,
na okno klepe kmotr spleen
a každý z hostů zívá.
A pak bludička šílenství
se tiše oknem vkrádá,
a v mrtvém tichu s rachotem
kývadlo času padá.
U krbu, v kterém nadšení
se míhá v záři bledé,
jen kocour zlého svědomí
své hrozné dumy přede.
Pak teta nemoc na berlích
se na návštěvu vláčí,
a co začalo s jásáním,
to obrací se k pláči.
A když se schýlí k půlnoci,
přicválá rytíř k dvoru,
na černém oři harcuje
v kulichů hlučném sboru.
Dva hnáty s lebkou v erbu má,
kus rakve jest mu štítem,
na kosu spustí rejdovák
a tu to vezme s citem.
A zpilé hosti vyhází
bez řeči do příkopu,
a kamením a hroudami
zahází jejich stopu.
A k tomu s štítu hostince
zvon pomluvy vyzvání
na šťastnou cestu na věčnost –
a nikdy na shledání.