Mne život, Sirena, chtěl tváří usmívavou
v své sítě přilákat, jak oka září hravou
had ptáče upoutá ve kouzelný svůj kruh;
o krbu rodinném mně svůdnou šeptal báji,
na jehož výsluní měl k ideálů ráji
se pozvednouti duch!
Tu zlatou kadeří, tam oka čaroleskem
k mé duši hovořil: Nač žíti tmou a steskem,
bez přátel, bez lásky chceš jíti sám a sám?
O pohleď, stáří jde, na srdce padnou sněhy,
a život podmele tvých snů a rájů břehy,
a vášně pochodní tvých tužeb sežhne chrám!
Pak píseň nepřijde, ta holubička bílá,
by křídlem soucitným v dne žáru ochladila
tvou rozpálenou skráň, kolébku myšlének,
kde květem čarovným tvé sny a tuchy zrály
a v žití prohlubeň z nadšení slunce slaly
svůj zlatý paprslek!
Jak modla skácí se duch náhle osiřelý!
Na popel vychladne žár tvého srdce vřelý
a do něj sřítí se hrad vzdušných přeludů!
Pak budeš sám a sám, jen hroby tobě zbudou,
ni paprsk v šero tvé, ni květ v tvou jeseň chudou
míč sporných náhledů a obět osudu! –
Leč s okem nadšeným, jež ve budoucnost zírá,
i s ducha mladostí, jež nikdy neumírá,
já věnec sundavám, jejž závist strhala;
mně vaše přátelství jak úpír sedí v týlu,
mně hnusný soucit váš i slzy krokodilů,
jež zloba vylhala.
Já často byl juž sám, když kraj mých snů se šeřil,
mne opustili juž, kterým jsem nejvíc věřil,
jak listí žloutnoucí opouští suchou snět;
můj život sosna jest, jež orlí hnízdo nese,
a bleskem sžehnuta se nad propastí třese...
leč orel – dal se v let!
Já lásku s přátelstvím jak nalomená vesla
juž dávno odhodil – však třeba loď má klesla,
než vaším bludičkám se raděj svěřím tmám!
I v mukách zajásám: „Má vroucí duše žije
jen tobě, přírodo, a tobě, poesie!
vším druhým pohrdám!“
Mé štěstí v přírodě! – Když západ hoří zlatem,
na čele večera měsíce sponkou spjatém,
když stíny, kadeře, se rojí v směsici,
když ruka tajemná se loudí šerem háje,
až hymny šumí strom a mech kouzelné báje,
až vstoupí kněžna noc na hvězd trůn zářící!
Když kráčím doubravou – svět zahalený v páry
v obrysech nejistých v kouzelné splývá tvary,
a slunce východní jak lampa z opálu:
tu šlehne v lesní krov a keř ozáří blízký,
jak trůnil by v něm bůh! – tam v zlaté obelisky
bříz kmeny promění, hloh v loubí z kříšťalů!
Když sedím pod skalou a slunce zdřímlo v trávě,
a v řasách, lupení když po jezeře hravě
ve květů zrcadle svůj hledám obličej,
co zatím polétá mé písně hravá sloka
po keřích, po listí, jak vážka zlatooká
kraj křídel duhový nořící ve vln rej!
Když v chvílích půlnoci, kdy v šeru svět si hoví,
má lampa kmitá se ve jizbě na podkroví,
jež tiskne okno své v střech mračné průčelí;
když vítr honí sníh a jako šakal vyje
u krbu Shelleyho a Huga poesie
číst v tichém veselí –
a v nocích hvězdnatých když města ruch se ztajil,
v tu báseň nejvěčí, již světa velduch zbájil
v ten zlatých světů vír, v tu propast etheru
se ztratit myšlenkou, jak v moři kapka mizí,
zřít spící přírodu, lem zlíbat její řízy
a hledat nadšení a novou důvěru!
To život jediný! Zde blaha číš se pění!
v tom vzletu k výšinám jest z bolů vykoupení,
to nesmrtelnost je, v níž věčný úděl mám!
I jásám v bolestech: „Má mroucí duše žije
jen tobě, přírodo, a tobě, poesie! –
vším druhým pohrdám!