Jest dlouhou plavbou cesta k umění,
má přístavy své, tiché ostrovy,
má srázy, mlhu a – co horší jest:
má nepřehlednou, šírou vodní pláň,
kde jako motýl větrem zahnaný
od květných břehů v moře, umdlí duch.
Sen o kráse, jenž zdál se v kolébce
být jeho věnem – zmizí docela;
jen v kapce rosy, v dechu bílé růže
neb v slze ženy, v děcka úsměvu
on vidí kmitat jeho paprslek,
leč zachytit jej – marné snažení!
A darmo zajde v lesů tklivý chlad,
v pláň oceanu, v města bouřný šum,
v stín samoty i v lidských dějin báj;
vždy postihne jen retem práhnoucím
kraj poháru a řízy obrubu,
a znovu hledá, touží, přemítá.
Tu často v druhů bujném veselí,
kdy vtipem, smíchem hovor přetéká,
jak šumnou pěnou číše kypící,
cos’ jeho skráně v letu dotkne se,
jak zlaté křídlo edenského ptáka,
a tajemný hlas k němu promluví:
„Jsem myšlénka, ó pojď, chci tvoje být!“
On poslechne, ať přátel zvučný smích
se rouhá jeho vzletu – poslechne,
ať nedočkavá láska v objetí
jej vlákati chce sladkým zarděním.
On jde a cestou v pustých ulicích
mu kynou s výše milé, známé hvězdy.
Sen blaha v duši vkročí v jizbu svou,
chce v tuto chvíli život zahrnout,
teď konečně chce svým, chce tvůrcem být!
Leč udivený trne, jeho myšlénka
juž zmizela jak přelud na poušti;
před ním ta šírá, nedohledná pláň,
on motýl v moře větry zahnaný!
Tu v sebe jde – leč tam, kde duši měl,
tam zeje na něj propast bezedná,
se srázů jejích hřímá katarakt,
z tmy do tmy jeho vlny valí se
a jedna k druhé volá: Nekonečnost!
A znepokojen, zděšen vrátí se,
a s němým úsměvem jej vítají
zas bílé stěny chudé jeho jizby
a s výčitkou dí k němu: „My jsme život!“