ACHERONTIA ATROPOS.
Zas jara vřelým políbením
se rozesmály lučiny,
a stará lípa u hřbitova
své ptactvo vítá z ciziny.
Pod lípou cesta k modrým horám,
i já jsem druhdy po ní šel,
tož do světa své štěstí hledat –
však že je mám, jsem nevěděl.
Tu prvním krokem štěstí moje
při prvním prchlo loučení,
jak motýl prchlo zlatokřídlý,
když listí žloutne v jeseni.
154
A já se po něm darmo honil,
div že mi stačil šírý svět,
ba k nebi až má píseň za ním
svůj rozepjala orlí let.
A prchly roky – na mém čele
juž stopy svoje nechal čas,
pod lípou stojím na rozcestí
a po svém štěstí ptám se zas.
Či tak jest život velkým hrobem,
že všecko, všecko pochová? –
Však aj, tu vznáší velký motýl
se ke mně od zdi hřbitova.
A křídel jeho lehké chvění
zní jako tichá žaloba
a na černé se hlavě bělá
umrlčí lebky podoba.
Na tmavém těle šedé čáry,
jak runy v divném spojení,
155
snad chmúrná báj to mého štěstí,
jež více není k splnění.
Červánek hasne na západě
a v klínu noci dřímá den –
já našel opět svoje štěstí....štěstí...
buď Pánu dík – jsem spokojen!
156