II.
VYHOSTĚNÁ DUŠE.
„Jediná jedinému chválu vzdej,
ty nejkrásnější písně jemu pěj!
Ty jeho naukou jen poučena
na křídlech modlitby své k nebi spěj!
Ó kterak oceníš pak moudrost jeho,
nic jaké zlato, statky, světa rej!
Věř, zlato, statky před moudrostí zmizí,
ty světské trety bláznu ponechej!
Tu Žití pozemské pak brzy spadne,
ty dělej co dělej, a chtěj co chtěj!“
I odpovídá duše: „Věř mi, druhu,
že pravdou prodchnuta chci pouze Jej!
Mé prosby aby pohnuly jím v nebi,
ty z hlubin duše hlasně zavolej!
Já dlím-li v zmatku, Pane, bdí mé srdce,
nechť spánek spjal mněmě v pouta čaroděj!
Což nevstoupila já jsem do tmy země,
smrt nečíhá tu všady? Nad peřej
já všech jsem vzlétla časů, na mne čeká
již věčnost jen, Bůh, věčný dobroděj,
všem žehná rád, kdo myslí naň a žádný
mu neuniknul, jen se moudrých ptej,
a není toho, na milosti jeho
kdo díl by neměl, – v tom svou víru měj!
Div. 31.
122