I.
OHLASY POESIE NÁRODNÍ.
[5]
HRABĚNKA.
Kam pospícháte, hrabě můj,
tak rychle v době ranní?
– Již dlouhý čas jsem neviděl
hraběnku, svoji paní.
– Ta mrtva, věřte, mrtva jest,
já říci vám to mohu,
dnes měla pohřeb, při mši já
se za ni modlil k Bohu.
Já viděl, jak zdi paláce
jsou černě ověšeny,
a její děti viděl jsem,
jsou v smutku oblečeny! –
Šel hrabě dále cestou svou,
na hřbitov přišel k rovu
a mečem jal se hrabat jej
a zalkal v tomto slovu:
[7]
Ó vstaňte, vstaňte, hraběnko,
neb hrabě váš je tady!
– Jak mohu vstáti, hrabě můj,
jsemť celá beze vlády.
Ach, ožeňte se, hrabě můj,
pro lásku všecku ke mně,
a tuto novou ženu svou
jak mne milujte jemně.
Když budete ji v srdci mít,
tož jak bych já to byla,
a syny všecky, hrabě můj,
jež vám jsem porodila,
Tyty v květu mládí zavřete
co nejdřív do kláštera,
ať za mne Otčenáš říkají
od rána do večera!
(Katalánská.)
8
PÍSEŇ O FÍKOVÉM LISTĚ.
(Portugalská.)
V les fíkový já šel jsem,
já šel v les fíkový,
šest děvčat jsem tu našel,
tu našel děvčat šest,
já přistoupil k nim blíže,
já blíž k nim přistoupil,
já všecky plakat viděl,
já viděl plakat je,
a ihned všechněch ptal se,
a ptal se všechněch hned:
kdo ukřivdil jim tolik
zlou radou, právem zlým?
V les fíkový já šel jsem,
já šel v les fíkový.
Tu jedna děla ke mně:
já nevím, rytíři,
o zemi slyšela jsem,
kde vládne tyran zlý;
jen kdybych měla zbraně,
já v skutku nevím to,
9
kdo na mne by se pustil
zlou radou, právem zlým.
Nuž tak buď s Bohem, hochu,
já nevím na svou čest,
zda se mnou kde jsi mluvil,
já oslovím tě zas.
V les fíkový já šel jsem,
já šel v les fíkový.
Já odpověděl na to:
Bůh ví, jak při vás jsem,
za velkou koupím cenu
těch drahých očí pár
a do nejzazších zemí
chci za vámi dál jít,
nejdelších ulic řadou
chci kráčet dál a dál,
všem arabským jazykům
hned chci se naučit
a Maury, které potkám,
na místě zbiju hned.
V les fíkový já šel jsem,
já šel v les fíkový.
A Maura, jenž je hlídal,
já našel v chvíli té,
on v hněvu soptil, hrozil,
já zakřik’ zlostně jej,
já ulomil si haluz,
haluz si ulomil,
a Maura jsem jí zabil,
já zabil Maura jí,
10
a dívky vše jsem ukrad’,
já ukrad’ dívky vše.
Té, jež mi tolik štkala,
jsem srdce, ruku dal.
V les fíkový já šel jsem,
já šel v les fíkový.
11
HRABĚ NINHO.
(Portugalská.)
Vede koně hrabě Ninho
ku brodu a ku nápoji,
co kůň koupá se a pijepije,
písničku si zpívá hrabě:
„Koníčku, pij podle chuti,
zachovej tě vždycky Bůh,
kde je moře, sráz a písek,
hladový kde země pruh!“
Bděla královská tu dcerka,
slyšela ten sladký hlas.
Andělská zda je to píseň,
či zpěv mořských Siren as?
Andělská to není píseň
ani mořských Siren hlas,
hrabě to je, hrabě Ninho,
za choť on si zvolil vás.
Za choť jestli on vás zvolil,
umřít musí v tentýž den.
Umříti-li hrabě musí,
v týž den i můj život sen.
12
Zabijte mne v chrámu dveřích,
u oltáře ale jej!
Umřeli tak v lásce oba,
pochovali oba hned.
Sosna vzrostla z toho rovurovu,
ze druhého jedle v ráz,
rostla sosna, rostla jedle,
haluze jich v krátký čas
sepialy se, objaly se,
cestu králi zavřely,
když pospíchal na mši svatou
časně ráno v neděli.
Král zlý stromky kázal srazit,
oba srazit sekerou,
čisté mléko teklo z toho,
královská krev z druhého,
holubička vzlétla z toho
a z druhého holoubek,
na ramena sedli králikráli,
jak si used’ ke stolu:
Kletá budiž taká láska,
taká věrnost kletá buď!
Neměl v žití jsem a smrti
odloučit je od sebe!
13
VĚČNÝ ŽID.
(Bretoňská.)
Dvě vrány to nesedly na skály;
to s babiznou dědek se potkali.
Záplata šaty a vřed každý oud.
Tito dva budou žít až v poslední soud.
On sluje „Isák putuj vždy dál!“
a ona „Bída sijící žal“.
I řekla baba: „Odkud ty jdeš?“
a řekl dědek: „Co v světě chceš?“
Věčný žid.
Já putuji v den a putuji v noc,
neb svého Boha jsem urazil moc.
Já putuji v noc a putuji v den,
trpím, co může snést člověk jen.
Mnil jsem být nejstarší, jejž nosí zem,
ty starší jsi, vidím teď, já nežli jsem.
Bída.
Ty děcko! Včerejšek matkou ti byl,
tisíce let již mně za podíl.
Adam když hřešil, mne zplodil hřích,
prs Evy pila jsem u krbu jich.
14
Věčný žid.
Pověz mi, matičko, kam tvůj krok jde?
Pověz mi, babičko, co děláš zde?
Bída.
Jsem bída, synáčku, kam řídím krok,
tam slyšíš nářky, zříš slzí tok.
Já zdroj jsem veškeré hořkosti
a matka veškeré špatnosti.
Ty znáš mne jistě, neb mne zná svět
za tolik a tolik tisíců let,
Já předlouho již jej mučila,
jej všecko jsem snášet učila.
Věčný žid.
Jsi-li ty bída, pak tebe znám,
vždyť tebe snáším po léta sám.
Proč ale nejdeš k boháčům spíš,
u chuďasů přece se nenajíš.
Ti sami sousta nemají.
Bída.
Co mají, to sním jim potají.
Však neboj se, přijde, přijde již čas,
kdy sednu k bohatým, hojný kde kvas.
A jakmile vejdu, zábavy dost,
mne se již nesprostí – strašný jsem host.
Věčný žid.
Ty stará mluvko, cár je tvůj šat,
nepustí do vnitř tě, vyženou z vrat.
Ti mají lokaje, sluhy a zbraň,
věř, pouze chuďas ti platit můž’ daň.
15
Bída.
Dvě družky mám já, ty otevrou,
to Rozmařilost a Lenivost jsou.
Věčný žid.
Pryč, babice, táhni, mám z tebe děs,
sám chci jít dále zítra jak dnes,
nežli mne zemská pohltí prsť,
se mnou jde silnější, boží to prst.
16
SLAVÍČEK.
(Bretoňská.)
I.
I.
V Saint Malô v okně hradu stála
tam sličná paní a naříkala:
Ó běda, běda, v srdci mám tíž,
ubohý slavíček nežije již!
II.
II.
„Jen přiznej se, má paní mladá,
proč noha tvá se často skrádá
s mé postele, proč k oknu jdeš,
co prostovlasá, bosa tam chceš?“
„Proč vstávám v noci, manželi?
Ó věř, je pohled veselý
na lodě, jak spí ve přístavu.“
„Mně, paní, lživou dáváš zprávu,
do dálky na moře, kam zřím,
já nikde lodě nevidím.“
17
„Proč vstávám v noci, pane milý?
zřím tuze ráda měsíc bílý.“
„Lžeš, paní,“ muž se vyřítí,
„hvězdy ni měsíc nesvítí.“
„Nuž, opouštím podušku hebkou,
bych prodlela zde nad kolébkou!“
„I to je lež, spí dobře dítě
a zbudí se až na úsvitě;
to samé bajky, paní, bájíš,
ó ty mi něco zlého tajíš!“
„Nuž nehněvej se, pane, již,
a celou svatou pravdu slyš!
Poslouchat chodím slavíka,
to moje radost veliká,
jak v houštinách tam naříká,
že to až srdce proniká.
On růžím zpívá svoje hoře,
když usne zem, když usne moře.“
On slova neřek’ a spat šel,
však dlouho o tom přemýšlel.
„Ať pravda či lež veliká,
já chytím toho slavíka!“
III.
III.
A časně z rána manžel vstal
a zahradníka zavolal.
18
„Slyš, příteli, máš v sadě ptáka,
který mi příliš v sen můj kdáká;
to není zpěv, to křik je pravý,
mám z toho denně bolest hlavy
a nemohu též v noci spát.
Jdi, zlatý peníz chci ti dát,
je slavík to, však zvláštní druh,
jdi, chyť jej, pomoz v tom ti Bůh!“
A zahradník odešel hbitě,
na ptáka nalík’ svoje sítě,
chyt’ ptáka dřív, než byla noc,
pán radoval se tomu moc
a ptáka do své hrsti vzal
a divoce se při tom smál
a hrdélko mu tisk a tisk’
a pták byl mrtev, sotva písk’.
Šel, vrh’ jej paní do klína:
„Hleď, zde máš toho zlosyna;
teď nebude tě rušit v spánku,
teď vyspíme se do červánků.
Já tobě k radosti jej chyt’,
ty’s chtěla jej, tak máš jej mít!“
Jak paní toho slyšela,
hned jako mrtvá omdlela.
A panoš, který za ní stál,
ten přežalostně zavzdychal
a ukryl v dlaních v slzách líc:
„Ach, my se neuzříme víc!
Již neuvidím bledolící
svou paní v okně při měsíci!“
19
PASTORALA STAROFRANCOUZSKÁ.
Andělé:
Vzbuďte se ze sna, pastýři,
a stáda nechte být;
kam let náš, spěšte, zavíří,
ku Bethlemu,
tam Spasiteli našemu
se poklonit.
Pastýři:
Sami jít se ostýcháme,
pojďte s námi, andělé!
K velkým pánům chudý pastvec
vždycky vchází nesměle.
Andělé:
Tam s jistotou jít můžete,
neb není dobrý Bůh
jak baroni a hrabata
a jiná chasa bohatá,
rád vám dá sluch.
20
A hodný, třeba chudý muž
milejší jemu jest
nad všecky světa poklady,
nad zlata, stříbra hromady
mu ryzí čest.
(Odletí.)
Svatý Josef:
Kdo pak tak pozdě klepá to?
Pastýři:
Otevřte, milý pantáto!
Prý narodil se Kristus Pán,
byl anděly nám zvěstován,
strach nemějte, otevřte nám!
(Sv. Josef otevře a pastýři vstoupí.)
Svatý Josef:
Zde v jeslích leží pán Bůh sám!
Pastýři:
A má tak špatně ustláno!
Pojď, Bobši, sem i Marjáno,
jej odnesem k nám do stáje,
tam bude míti tepla více;
Jan na dudy mu zahraje
a Barča skočí do vesnice,
by lidé s dary přišli k nám,
kde leží dobrý pán Bůh sám!
21
Starý pastýř
(svlékaje svůj kožich).
Zde, tu máš, dobrý Ježíšku,
a pohov si v mém kožíšku;
plášť kdybych měl, jak nosí král,
věř, tobě bych jej také dal.
Můj není z kozích chlupů, z vlny
jest pouze bílé, ale plný
je tepla, dýchá celičký,
v něm ohřeješ si ručičky.
Bůh Otec v nebesích:
Jen, pastýři, si plášť svůj nech,
můj syn si na tě vzpomene,
tam na věčnosti po letech,
až v stáj vše ovce sežene;
jeť, muži, plný dobroty,
On zrovna pastýř jako ty.
22
JAN Z TOURSU.
(Francouzská.)
Jan z Toursu z vojny se navrátil,
mdlý, nemocný a bledý byl.
„Zdráv, Jene, buď a rci, zda již,
že synek se ti zrodil, víš?“
„Jdi, matko moje, v chatu zpět
a na chodbě mi ustel hned.
Ať žena neslyší tvůj chvat,
ta chudák musí dobře spát.“
Dvanácté zvuk jak zaleh’ v dvůr,
tu skonal právě Jean de Tours.
„Rci, maminko mi, ký to vzlyk
a pláč sem z chodby ke mně vnik’?“
„To hochů, dcero, kvílení,
zlé mají zubů bolení.“
„Rci, matko, ký to kladiv hlas
to klepá, tluče zas a zas?“
23
„To tesař, dítě, jest, má spěch,
přibíjí prkno na schodech.“
„A matičko, i to mi zjev,
mně zdá se, venku slyším zpěv?“
„Což, dítě, vše tě poděsí!
Jde venku s kněžmi procesí.“
„Ó rci mi, matko, v jaký šat
mám nejlíp teď se oblékat?“
„Vol rudou, modrou, nebo hněď;
však černě chodí ženy teď.“
„A proč jsi, matko, smutná tak,
proč pláčeš, klesáš, klopíš zrak?“
„Slyš tedy, dcero, žalnou zvěst:
tvůj muž, Jean z Toursu mrtev jest.“
„Pro hrobaře již jít, se vzchop,
ať pro dva vykopá hned hrob.
A hlubší, to mu říci spěš,
tam pochováš mé dítě též!“
24
PÍSEŇ MARKÉTKY.
(Francouzská.).
Dokavad jsem byla malá,
na pastvu jsem sama hnala,
teď však co jsem velká již,
s hochy velikou mám tíž.
Ráno travou plnou rosy
běhají už za mnou bosi,
každý nese bezdechý
mišpule mi s ořechy.
Jeden za ručku mne chytá,
druhý vrkoče mi splítá,
třetí, samá hubička,
ptá se: Chceš mne, maličká?
Kdybych řekla: Mám tě ráda,
šel by za mnou; v domě váda
povstala by z toho hned,
macecha zlá jako jed.
25
Kdybych řekla: Nechci tebe,
o vlastní bych přišla nebe,
kdo pak mi je nahradí?
Kdo mi ze vsi poradí?
Věru, lepší malá býti
a na pastvu sama jíti,
nežli v tomto boji zlém,
vyhýbat se hochům všem!
26
LHOSTEJNÝ MILÝ.
(Francouzská.)
Ty, horo, padni ve propast,
ty vzpni se k výši, údolí,
neb Madelon svou vidím pást
beránky bílé na poli.
Je pase, při tom z vřetena
si stáčí hbitě tenkou niť,
však vypráví mi ozvěna,
že chytil jsem se v divnou síť.
Bůh lásky, liška podšitá,
cos do ucha mi našeptal,
já za ní šel až do žita,
s ní milenec tam jiný stál.
Tu zachvěl jsem se bolestí,
v mém srdci rostla hněvu bouř;
jsou ženy naše neštěstí,
jich láska jako z dýmky kouř.
27
Však zvyk’ jsem tomu, čert vem strast,
i srdce víc mne nebolí.
Ty, horo, padni ve propast,
ty vzpni se k výši, údolí!
28
MANŽEL DOBRÁK.
(Francouzská.)
Sedláček přišel z lesa domů
s motykou,
u krbu ženu zřel, měl radost
velikou;
však s ženou seděl cizí pán,
(Za okny kvete tymián!)
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto, tak chceš!
Však přece tuze rád bych věděl,
kdo ten host?
„To z města od přátel, víš, máme
těch tam dost!
Bouř zahnala ho pod náš krov,
buď přívětiv, spoř dalších slov!“
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto, tak chceš!
„Však pozdě jest již, milý muži,
on má hlad,
co k večeři mu, pověz rychle,
můžem dát?
29
Proň koroptev tam maličká –
pro tebe stačí řetkvička.“
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto má, chceš!
A kde pak bude spát? muž ptá se
po chvilce.
„Kde jinde, nežli v mojí bílé
postýlce;
já povlékla ji proň jsem zvlášť,
tvůj nový přes ní dala plášť.“
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto má, chceš!
Kde já budu spát, ženo? – „Ty jdi
do stáje,
tam u dobytka pro tě dosti
místa je;
tam vyspíš se mi dost a dost
a mně i hostu pro radost“ –
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto, tak chceš!
Však to mi pověz, ženo, až vzplá
jitra svit,
co dál se stane? – „Inu budeš
rohy mít,
tak velké, jak náš vůl je má,
jdi, miláčku můj, duše má!“
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto, tak chceš.
30
A co pak tomu řeknou ve vsi,
rci mi juž?
„Že’s dobrák, řeknou, k milování
hodný muž!
Však pospěš, pospíchá již pán!
(Za okny kvete tymián!)“ –
– Jsem spokojen s tím též,
když, Jeanetto, tak chceš.
31
NÁVRAT Z VÁLKY.
(Francouzská.)
U mého otce zahradních vrat –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
strom jabloňový vidíš stát –
ó slast!
Tři princezny tam na trávě –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
se usmívaly laskavě –
ó slast!
Ó, řekla první: Sladce den –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
dnes začal, jak být mohlo jen –
ó slast!
Ó, řekla druhá: Polem v les –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
já slyšela v dálce bubnů ples –
ó slast!
32
Ó, řekla třetí: Znám ten zvuk –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
Miláčkův vrací se již pluk –
ó slast!
Své srdce jemu dala jsem –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
když navrátí se vítězem –
ó slast!
A nechť je třeba poražen –
(Leť, srdce mé, v dál, leť dál!)
jsem jeho vždy a jeho jen –
ó slast!
33
MATČIN VLAS.
(Staroislandská.)
I střílí Gunar hrdina
a přílišně luk napíná,
Ažaž praskla jemu tetiva.
„Slyš, Halgerdo má zářivá,
Semsem kštici svou mi dáti spěš,
jestli mne trochu miluješ.miluješ.“
„Nač měla bych ti svůj vlas dát,
ten dlouhý zlatý vodopád,
Jímžjímž tělo celé pokryto,
nač chceš mou kštici, rci mi to?“
„Jde nepřítel a s ním náš pád,
jej střílením chci přivítat.
Ó dej mi rychle ten svůj vlas,
ať mohu letět ve zápas!“
„Ne, po tom, jaký nesu žal,
ni vlásku, co’s mi udělal.
34
Mne bolí tvář i bolí skráň,
kam udeřila tvá mne dlaň.“
„Nuž dobře tedy, nech to být,
k tvé hanbě má to krajem znít.“
To matka jeho slyšela,
vlas rvala si a úpěla:
„Zde moje vlasy, hochu, vem,
vysvoboď sebe, nás i zem!“
„Spíš padnu, obět otčiny,
než tobě vzal bych jediný!“
35
NŮŽ.
(Tatarská.)
Brousím svůj nůž
na brusu kamenném,
lítají z něho v dál
kol jiskry plamenem;
Co včera udělaludělal,
kdo vědět můž’ –?
Brousím svůj nůž.
Tmavá je pouze noc,
jasný je pouze den,
třeba, by do noci
můj nůž byl nabroušen!
Brousím svůj nůž
na brusu kamenném,
zaříznu skopce snad,
či Giaura přede dnem;
co zítra uděláudělá,
kdo vědět můž’ –?
Brousím svůj nůž.
36
Tmavá je pouze noc,
jasný je pouze den,
třeba, by do noci
můj nůž byl nabroušen!
Brousím svůj nůž
na brusu kamenném,
skoupá se v ženy mé
srdci snad nevěrném?
Či v krvi vlastní mé?
Kdo vědět můž’? –
Brousím svůj nůž!
Tmavá je pouze noc,
jasný je pouze den,
třeba, by do noci
můj nůž byl nabroušen!
37
AGNETA A VODNÍK.
(Dánská.)
Na mostě v horách Agneta stála.
Jak zpívají ptáci!
Z vln modrých skráň se vodníka vzpjala,
Agneto sličná!
Jak zlato nejčistší byl jeho vlas,
zrak jeho dýchal radost a jas.
„Slyš, Agneto sličná a plná vnad,
zda chtěla bys mojí se nejdražší stát?“
„Ó zajisté,“ děla, „chci tvojí být,
do vln když modrých chceš s sebou mne vzít.“
Tak zavřel jí ústa a zacpal jí sluch
a strhl ji dolů na mořský luh.
Na mořské dno, kde jeho dům stál,
zde Agnetě rudý zlatohlav dal.
38
Tak pospolu osm let zde dleli,
až sedm synů a dcerušku měli.
U kolébky Agneta seděla, pěla,
tu anglických zvonů až sem píseň zněla.
Tu Agneta vstala, k vodníkovi prála:
„Smím jít do kostela?“ muže se ptala.
„Ó zajisté,“ pravil on, „můžeš jít hned,
jenom když ku dětem přijdeš mi zpět.
Ovšem že zajisté jít můžeš tam,
milerád k tomu ti svolení dám.
Však nesmíš, když chce se ti v kostel jíti,
na sebe červený zlatohlav vzíti.
A nesmíš, když na hřbitov vstoupíš v ten čas,
svůj krásný si rozpustit zlatý vlas.
A nesmíš, když budeš v předsíni stát,
z pod nachových líček se usmívat.
A nesmíš, když vstoupíš na chrámu dlažice,
ku matce vejíti do její stolice.
A nesmíš, kněz řekne-li jméno Páně,
se hluboce sklánět a spínati dlaně.“
Však sotva že vyšla ven, do chrámu jíti,
hned spěchala rudý zlatohlav vzíti.
39
A na hřbitov jak vyšla, hned v týž čas
svůj krásný si spustila zlatý vlas.
A sotva že mohla v předsíni stát,
z pod nachových líček začla se smát.
A sotva že vstoupila na chrámu dlažice,
již vkročila k matce do její stolice.
A sotva kněz vyslovil jméno Páně,
tu hned své hluboce sklonila skráně.
Tu její matka, sotva ji zřela,
„Rci, Agneto, odkud sem přicházíš?“ děla.
„Má Agneto, Agneto, mé dítě, ty milá,
kde pak jsi, pověz, tak dlouhý čas byla?
Kde pak jsi, pověz, tak dlouhý čas byla,
a proč je tvář tvá tak příšerně bílá?“
„Na mořském dnu můj příbytek stojí,
tam vodník mne nazývá ženou svojí.
Že nevidím více sluníčko milé,
proto jsou tváře mé tak strašně bílé.
Tam sedm synů choti jsem dala,
osmý je holčička milá a malá.“
„Nuž pověz, co vodník ti za věno dal,
když si tě za svoji nevěstu bral?“
40
„On dal mi zlatých prstenů pět,
na nichž byl růží a lilií květ.
On dal mi červený a zlatý pás,
že lepší, věř, nemá královna as.
On dal mi střevíce s přeskami v nádheře,
že lepších královna na nožky nebeře.
On dal mi zlatou harfu též,
řka: ,Hraj na ni, kdykoli smutna jseš.‘
Teď však chci zůstat v zeleném luhu,
víc nechci se vrátit k mořskému druhu.“
I myslila, sama že stojí tu, přišel
však za ní vodník v tom, a všecko slyšel.
Jak vodník vstoupil na kostelní prah,
kde obraz, se obrátil na stěnách.
Jak zlato nejčistší byl jeho vlas,
však v oku slzou se zármutek třás’.
„Ó Agneto, Agneto, pojď domů již,
tvé děti tě volají, ó pospěš, ó slyš!“
„Je volat nech, toužit, jak je jim vhod,
já se víc nevrátím do tvojich vod.“
„Ó na velké pomni i na malé svěží,
to nejmenší, které v kolébce leží.“
41
„Já nemyslím na velké, ni na malé svěží,
ni na to nejmenší, jež v kolébce leží.“
I vztáhnul tu vodník vysoko dlaň,
tma s mlhou přikryly pole i pláň.
Tma byla kolem hned a černý mrak,
že kde je zem, voda kde, nepoznal zrak.
Že Agneta začla blouditi
a cestu nemohla najíti.
I myslila, že je na zelené pláni,
a zatím se stezkou do moře sklání,
li myslila, že je na matčině dvoře,
a zatím šla stezkou hluboko v moře.
„Ó vítej mi, Agneto, v modrou vln říš,
ty zelené pole víc neuzříš.
Ty zelené pole víc neuzříš,
ni malé své dítě více, to slyš!
Ty na balvan tvrdý tam usedneš,
máš hnáty mrtvých, když hrát si chceš.
Jen harfu zlatou chci tobě dát,
když budeš smutna, můžeš si hrát.
42
To bude slyšet až v zelené kraje.“
Zpívají ptáci.
Na mořském dně Agneta na harfu hraje,
Agneta sličná.
43
DVĚ NÁRODNÍ PÍSNĚ PORTUGALSKÉ.
I.
Námořnická.
Námořnická.
Čertový má lodník život,
plný samých úrazů,
ve dne běhá, v noci běhá
od provazu k provazu.
K snídaní má tvrdé boby,
k obědu má suchary,
shnilou vodou chudák hasí
žízně svojí požáry.
A když stůně, na palubě
bouř jej léčí s vichřicí,
mrtvý letí, u sta čertů,
v ráz ve příval kypící!
44
II.
Jiná.
Jiná.
V širém moři ztraceném
loďkou zmítal větrů chvat,
bez sucharů, bez kompasu,
námořníky trápil hlad.
V posled losem metali,
černým losem ve kruhu,
kdo má zabit a za oběd
sloužit hladu soudruhů.
Statného stih’ hocha los.
Ó jak plakal, naříkal!
O pomoc jak k matce Boží
v hoři svém se utíkal!
V tom tu s koše stožáru
Hallo! křik zněl, ruch a shon.
Vidím zemi. Holla! Hallo!
Přístav! To jest Lisabon!
45
TRH V SEVILLE.
(Národní píseň španělská.)
Jest mladé děvče ze zlata,
ze stříbra žena vdaná,
však z mědě vdova dojatá
a věčně uplakaná.
A stará, ptáš se, babice –
ta valně klesla v ceně,
jest ze železa stařice,
ba míň a ještě méně!
Kdo nezřel Sevillu, perlu měst,
o světě pranic neví;
tam scházejí se, trh když jest,
ty nejkrásnější děvy.
Loď velkou vypravte mi v chvat,
chci po vodě tam jíti,
na dav se dívat a se smát
a mladé víno píti.
46
U Matky boží! – V tvář a bok
mne štípl kdos a v líci,
jen ještě jednou! Dám se v skok
to tatínkovi říci!
47
PÍSEŇ ELFŮ.
(Staroanglická.)
Za mnou, elfi, hodina
vaše bije právě,
rychle rej ať počíná
ve posvátné trávě.
Služka, sluha, vzdáni snům,
paní, panny když v snění,
klíčovou my dírkou v dům
vlezeme nevidění.
Prach-li špínou kolkolem
najde naše snítka,
služku s paní pod stolem
poštípáme v lýtka.
Čisto-li vše jako sníh,
necháme je sníti,
služce dukát za to v mih
v střevíčku se svítí.
48
Rosou spějem z lehýčka
a my sami v suchu,
neohne se travička
pod kročejem duchů.
Hříbek stůl nám, zrní z něj
roztomile jíme,
z oříšků si prázdných v rej
rosu připíjíme!
Hlemýžďů tuk masitých,
myšek polních sádlo,
mozky ptačí, červů břich,
to je faunské žrádlo.
Kolem brouků bzučný hlas
zpívá převesele,
světluška, když měsíc zhas’,
plá nám do postele.
49
PÍSEŇ ČARODĚJNIC.
(Staroanglická.)
První.
Dneska z rána na travině
snídani jsem čekala,
otočil krk, maso rázem
já mu z huby vyndala.
Druhá.
Nalezla jsem vzácné věci,
v svitu večernice dnes,
vlčí srst a zmijí uši,
pěnu, již chrst vzteklý pes.
Třetí.
Tuto lebku ukradla jsem
u uzamčené kostnice,
hrobaře, jenž chtěl ji bránit,
potloukla jsem velice.
50
Čtvrtá.
Za kolébkou já jsem stála,
vyssála jsem děcku dech,
šňupku dala kojné, hlavou
která klátila tu v snech.
Pátá.
Dýkou ostře nabroušenou
pro zábavu, z žertu jen,
bodla a jak lusk jsem z břicha
vyříznula sádlo ven.
Šestá.
Vrahu, jenž tlí na čekanu,
kabát s těla strh’ můj zub,
vlasy z hlavy a zde šlacha
z pravé ruky, to můj lup.
Sedmá.
Černé peří, vejce soví
přinesla jsem ve kvas vám,
pro sebe jen z kůže žabí
pytlíček si ponechám.
Osmá.
Tlusté ropuše jsem oči
vytrhnula v oka mih,
křídla netopýra v žertu
prostřihla, jak se tu mih’
51
Devátá.
A já krev mám baziliška
a mám hadí kůži též,
hotovo vše, každá čile
dnešní noci na hod spěš!
52
IRENA.
(Italská.)
Sám pluje čistý měsíc,
ni hvězdy vůkol nenínení,
na nebi v unavení
spí vůní spitý vzduch.
Slyš, od křoví ku osyce
ký nápěv se to nese?
To slavík v květném plese
po družce volá v luh.
Slyš, často mezi listím,
jež letem dolů střásá,
již přichází a jásá,
ó nelkej, jsem tu již!
Tak shledali se, Ireno,
zda slyšíš to, má drahá?
Kdy takým hlasem blaha
i ty mně odpovíš?
53
NÁRODNÍ PÍSEŇ ITALSKÁ.
Já nedávno šla v Římě ku zpovědi
ku otci kapucínu ctihodnému,
i ptá se mne, jak do očí mi hledí,
zda láska známa jest již srdci mému?
Dím: Račte prominouti, otče svatý,
svou nazývá mne rozmilý hoch zlatý.
On: Nešťastná, jej zanech v okamžení,
neb věčné stihne tebe zatracení.
Dím na to skromně: Raděj v pekle býti,
než miláčka, můj otče, opustiti.
On s vzdechem na to: Tak jdi s Pánembohem,
sám hynu také v hoři lásky mnohém.
54
NÁRODNÍ PÍSNĚ VLASKÉ.
I.
Zpívejte, hoši, dokud mládí kvete,
dokud jste krásni, zpívejte jak ptáci,
kdo povšimne si vás, až sestárnete,
kdo povšimne si vás, vy ubožáci?
Míň všimnou si vás, nežli suchých květů,
které, když zhynou, nezavoní světu,
a míň než lilie, která když svadne,
ji utrhnout nikomu nenapadne.
II.
Pěkně se zpívá, když je večer svěží,
o lásce mladé dívky rozmlouvají;
a jedna ke druhé s otázkou běží,
zda zřela’s hocha svého? Tak se ptají.
Kam děl se hoch můj? Jedna druhé ptá se,
jej nezřím a jej volám v každém čase,
kam poděl se mi, povězte mi, prosím,
jej nevidím – leč vždy jej v srdci nosím.
55
III.
Ty zrádce zlý, ukrad’ jsi srdce moje,
ó kdybys aspoň o ně byl řek’, z lásky
hned moh’s je mít a mohlo též být tvoje,
já dala bych je tobě bez otázky.
IV.
Ó vlaštovičko, přes moře jež spěješ,
na slova dvě pojď sem se zastaviti,
viď, ty mi péro z křidélek svých přeješ,
chci hochu svému něco oznámiti.
Když napíšu a osuším list čisto,
je vrátím jistě na to staré místo,
když napíšu a list pozlatím k tomu,
ti vrátím je, bys mohla letět domů,
když napíšu a ozdobím list kolem,
ti vrátím je, leť luhy, lesy, polem,
když napíšu a potom zapečetím,
ty vezmeš list a řekneš: Již s ním letím!
V.
Hvězd na tisíce!
Pojď, Peppino můj, pojď je spočítati,
těch muk, co děláš mi, je mnohem více.
VI.
V své okno lilii jsem zasadila,
to bylo večer, k ránu ujala se,
již listím svojím moje okno skryla,
tvé hlavě střela stín v poledním čase;
56
teď stíny s chládkem na tvé tváři hrají,
sazena v hlínu, vyrostla teď v ráji,
však v stín a chlad jak tvoje srdce skryla,
v tom naše láska se nám narodila.
VII.
Byť inkoust byla všecka voda moře
a z každé hvězdy pult kdyby byl psací,
já nevypsal bych lásku svou ni hoře,
byť s pérem věčně stál bych při té práci.
VIII.
Mil pět a dvacet já jsem kráčel v poli
a pět a dvacet ve slunci a vodě
a nenašel jsem v světě kohokoli,
jenž rovný vám by s vámi být moh’ v shodě,
kdo trochu vám by rovnal se, vy jistě
jste perla v zlato zasazená čistě.
IX.
Buď požehnaný, kdo dal původ všemu,
tak dovedl vše moudře upraviti,
on moře stvořil, nedal dno však jemu,
on lodě stvořil, by jím mohly jíti,
on lodě stvořil a ráj, který září,
a všecku krásu podle vašich tváří.
57
X.
Vy jasnější jste, nežli voda v zdroji,
vy sladší jste, než víno zlatoskvělé,
pohleďte, slunce na špičkách již stojí,
by mohlo ve vašem se zhlížet čele;
ba miluju vás víc než matku svoji,
kdy zřím to slunce plát na vašem čele.
XI.
Má krásko, co dělají vaše oči?
Kdo tolik lásky vdech’ jim, že tak hoří?
Vy hlednete, ze země mrtví skočí,
vy hlednete, a z lože vstanou choří,
v nich tolik síly a v nich tolik ctnosti –
ty oči naděj jsou mé budoucnosti.
XII.
Ó kvítku kmínu!
Nemohu státi a nehledět na tě,
nemohu stát bez mrknutí a kynu.
XIII.
Sirenu jednu viděla jsem v moři,
ta na skalisku seděla a lkala,
i ryby měly soustrast s ní v tom hoři,
když uslyšely, jak si naříkala.
58
I pravila: Nech lásky, moje dítě,
kdo miluje, ten padne v tuhé sítě,
kdo miluje, má srdce v ohni stále,
mře stokrát dennědenně, a přec žije dále.
XIV.
Kde máš ten oranž, jejž jsem dala tobě?
Jej podrž dobře, schovej si jej hezky!
Až otevřeš jej kdys po dlouhé době,
mé srdce najdeš v něm a vše mé stesky.
Mé srdce najdeš tam, jež zarmoucené,
a zlatým písmem psané svoje jméno,
mé zarmoucené srdce probodené,
tvé krásné jméno celé vyzlaceno.
XV.
Vy bělejší jste nežli papír bílý,
sladší než citron, který zlatem září,
zvěst vaší krásy do Francie pílí,
po stupních kráčí výš až ku císaři,
po stupních výš až k císařovně chvátá;
kdo dostane vás, ráj mít bude, zlatá,
po stupních kráčí výš až ku císaři,
ó šťasten, komu vaše láska září!
XVI.
Ó kvítku máty!
Kde jednou láska v živobytí byla,
tam sladkost zbude vždy a vždy mír svatý!
59
XVII.
Slavíčka zříte, který v keři zpívá,
chce postěžovat si svým krásným zpěvem,
tak dělám já, když píseň s rtů mi splývá,
můj jazyk zpívá, srdce chví se hněvem;
můj jazyk zpívá, ale srdce v žale,
neb milenka má teď mi dala vale.
XVIII.
Je krásné nebe, hvězdami když svítí,
je krásné slunce, na jaře když blýská,
tak pleť tvá nachem růžovým se nití,
tak pleť tvá hoří jak stříbrná míska,
tak svítí tvoje tváře malované
jak oheň, který z dálky v noci plane.
XIX.
Ó s vámi matka porodila krásu,
do Říma nesli ke křtu vás, mé kvítí,
tvář papež odkryl vám a trnul v žasu
a prosil, aby sám směl kmotrem býti.
Tak líbeznou vás uviděla matka
a hned vám řekla: Diano má sladká!
Hned jméno hvězdy Diana vám dala,
jak velkou vaši krásu znamenala.
60
XX.
Drahokam v prstýnku se dobře dělá,
jest jak ty oči, které v tváři máte,
ty dílem anděla jsou Gabriela,
jenž v nebi vyniká nad všecky svaté.
Malíři v Římě naříkají v hoři,
neb vašich barev barvy nevytvoří.
XXI.
Ó květe hořké trávy!
Poduška kdyby mohla vyprávěti
co hořkých slzí teklo kol mé hlavy!
XXII.
Ó kvítku plané růže!
Tak celou noc mám na kolébce nohu
a slyším „máma!“máma!“, a přec nemám muže.
XXIII.
Ó květe slívy!
teď stojím, v ruce zůstaly mi mouchy,
ni jeden nezbyl z hochů – všickni lživí!
XXIV.
Ó kvítku kmínu!
Do ouška jedno slůvko více zmůže,
než stotisíce mrknutí a kynů.
61
XXV.
Já pozdravů ti pošlu na tisíce,
co na nebi hvězd v podvečer se zdvíhá,
co kapek v moři, řekách, na rybníce,
co ve vlnách se ryb a rybek míhá,
co jisker v ohni, co je v klasech zrní,
co trávy v poli, na akátech trní,
co listů v sadech je a na souvrati,
když krásné jaro opět k nám se vrátí.
XXVI.
Začíná vaše krása již od vlasu,
a dále až k hladkému čílku spěje,
dvě oči máte, jež jsou hvězdy v jasu,
ba samo slunce z očí těch se skvěje,
ba samo slunce, kde vy nohou hnete,
vychází z mraků a kol tráva kvete.
XXVII.
A hledím, hledím, nezřím, po čem toužím,
jen listí vidím z daleka se chvěti;
na vršku chlapce vidím a se soužím,
na vršku je a dolů nechce spěti.
Ó zrádný vršku, co s ním děláš, dolů
že nepustíš jej? Viz, jak hynu v bolu!
Ó zrádný vršku, co s ním děláš dále?
Ať živ, ať mrtev, pusť jej, zhynu v žale!
62
XXVIII.
Já středem všech jsem moří putovala,
mé bídné srdce upadlo v jich vodu,
já námořníků všech se po něm ptala,
je nikdo nezřel, považte mou škodu!
Když dvou se ještě námořníků ptám,
ti řeknou mi, že dala jsem je vám,
když tří se tážu, řeknou v stejné době:
to srdce ztracené jsem dala tobě.
XXIX.
A pětadvacet řetízků máš zlatých
a těmi srdce tvé je k mému spiato,
a pětadvacet uzlů je tam klatých
a těmi nehnu já ni ty, mé zlato!
ty řetízky, má perlo ty a růže,
ty uzly smrt jen rozvázati může.
XXX.
Ó jak je krásné všecko, co je malé,
a co je malé, jak se mnoho cení!
Jen pohleďte, jsou malé perly, ale
ač malémalé, nejsou přece k zaplacení.
Jen pohleďte, i oliva je malá,
a přece jaký sladký plod nám dala,
jen pohleďte, jak malá je i růže,
tak malá, co však voněti tak může?
63
XXXI.
Kdos fialky tři rozkvetlé mi dal,
já dala si je pod podušku, celou
noc jejich sladký dech v sny moje vál.
XXXII.
V mých býváš snech vždy v celé noční době.
Rci, miláčku můj, proč to činíš jen,
a rci mi taky, kdo zas chodí k tobě?
XXXIII.
Když kol nás jdeš, ať lidi nevyplaší
tvé hvízdnutí, radš po špičkách jdi tiše,
neb jinak zví svět hned o lásce naší.
XXXIV.
Ó, kvítku canny!
Jsi krásný jako pérem rýsovaný
a sladký, jak bys z cukru byl a manny!
XXXV.
Sad vzniknul, když jsi zrodila se světu,
ten kolem sladké vůně dýchal růží
a fial, resed, rozličného květu.
64
XXXVI.
Jak bydlí se to pěkně na náměstí;
lze vidět hodiny, je slyšet bíti,
zřít milou kolem jíti – vrchol štěstí!
XXXVII.
Jsi jako karafiát ve sklenici
a líčko tvé je bledé tak a něžné,
že’s rovna k andělu neb ku světici.
XXXVIII.
A kdyby papež celý dal mi Řím,
bych odříkal se, drahé dítě, tebe,
co tiara mi? Já chci být jen tvým.
XXXIX.
U okna stojím, na moře se dívám,
zřím člunky odjíždět a vraceti se.
Ach, tvému více v ústret nezakývám!
XL.
Jít mohu kol tvých oken a tam státi,
mně ulici přec nikdo nezakáže,
mé podešve mi nikdo nezaplatí.
65
XLI.
Ó lusky pepře!
Je ostrý pepřpepř, a přece jí ho každý,
má sladká láska – každý se jí vzepře!
XLII.
Ach, žena bez rozmaru, v lásce stálá
a poslušná a věrná, mlčelivá;
tu cením mnohem víc nad kardinála!
66
II.
OHLASY POESIE ANTICKÉ.
[67]
TYRTAEUS.
VÁLEČNÁ.
Statné Sparty děti,
rode velkých dědů,
držte v levé pevně
vrbové své štíty!
Takto hleďte spěti
zmužile vždy k předu,
nechť i do vás hněvně
nepřítel hřmí litý.
Při tom nad svou hlavou
oštěp rukou pravou
točte bez umdlení!
Na ústup se dáti,
neb se smrti báti,
Spartanský mrav není!
[69]
STESICHOROS.
SMRT.
Že smrt zlo jest, věru bozi
dávno si již pomyslili,
jinak jistě věru sami
dávno by již mrtví byli.
70
SAPPHO.
V NOCI.
Plejady zašly dávno,
zhas’ měsíc svitem mdlým,
hodina za hodinou
se skrádá v půlnoc stinnou,
já, běda, sama bdím!
VEČERNICI.
Večernice, v zlatém jase
tvém se všecko vrací zase,
všecko, co nám jitro vzalo,
tebou, vlídná hvězdo, vzplálo.
Vracíš víno, vracíš stáda,
tebou dětí havěť mladá
navrací se k matkám domů.
Ó jen sviť nám šerem stromů!
71
BACCHILIDES.
VESELÁ MYSL.
Nemám zlata, nemám stád,
ani houní purpurových,
vždycky se však mohu smát
při žni hojné písní nových.
Netrudí mne problem ctnosti,
nevím, co je pláč a vzdech,
jen když vína do sytosti
v boiotských mám kráterech!
72
PLATO.
VĚNOVÁNÍ BRONZOVÉ ŽABKY.
Tu nymf služebnici, tu zpěvačku vod,
jež má ráda zřídla, které déšť je vhod,
tuto žábu z kovu chodec bohům dal,
uhasilať v parnu jeho žízně pal.
Objevila skřekem zdroj, kde skalný tes,
unaven kde chůzí v zperlený mech kles’.
On po jejím hlasu v poušti byl mu dráh,
našel čerstvý pramen, po němž touhou práh’.
73
Q. MAECIUS.
POZVÁNÍ BACCHA K NOČNÍMU ŠLAPÁNÍ
HROZNŮ.
Vládče! prudkým skokem
skoč k nám do kádě,
ať vrou vína tokem
hrozny v hromadě!
Šlapej, co v tvé síle
po bok až i hruď,
při tom nočním díle
vůdcem naším buď.
Nohou čistě mytou
zahaj v kádích rej,
rukou výše hbitou
šat si vykasej!
Čiň, ať kypí vínem
vrchovatá číš,
v dík ti věnce svinem,
skoč již s námi v díž!
74
V obět v našem středu
za sklep bohatý
bude koláč z medu,
kozel chlupatý!
75
M. ARGENTARIUS.
VÝTKA BACCHOVI.
Padám vínem zpitý,
ztrácím zrak i sluch,
který nyní hbitý
pomůže mi bůh?
Mezi bohy všemi,
Bacche, budiž klet,
já tě vznes’ – ty k zemi
srazil jsi mne zpět!
76
JULIANUS AEGYPTIUS.
SPOLKNUTÝ AMOR.
Kdys do věnce jsem květy vil,
tu v růžích Kupido skryt byl;
já za křidélka hned ho vzal,
ve víně šelmu vykoupal
a spolk’ ho, když jsem víno pil.
Od chvíle té v mém nitru žár,
mne škrábe jeho křídel pár.
77
LUCILIUS.
METAMORFOSA.
Lidmi jsme my pouze
večer, pokud kvas,
ale šelmy dělá
jitro rázem z nás.
78
DIOGENES LAERTIUS.
SOKRATES.
Nyní nektar můžeš píti
v Zeva domě zlatém,
ty, duch jehož nad vše svítí,
nebo tobě katem,
věř, nebyli Atheňané,
když číš s bolehlavem
bez bázně jsi vypil ke dnu,
odsouzený davem.
Nad Apolla mudrc větší
byl’s – a v oné chvíli,
smrtnou když byl’s schvácen křečí,
ne ty – oni pili.
79
PHILIP Z THESSALONIKY.
VČELY V LODNÍCH PŘÍDÁCH.
Viz ty přídy okované po Aktijské řeži
na památku uloženy v řadě tady leží.
Nyní se v nich zahnízdily vosk tvořící včely,
s hlasným bzukem oblétají v práci je den celý.
Caesare, to dar tvůj vzácný, pokud ty’s nám v čele,
míru sladký plod nám nese i zbraň nepřítele.
ROZBITÁ LÁHEV SLOUŽÍCÍ ZA OCHRANU MLADÉ RÉVY.
Ústí láhve byla jsem, z které zvonil ples,
révě co štít vítaný slouží střep můj dnes.
Lyea tak služkou jsem, v stáří štít mu dávám,
pokud mladý v révě spí, tu jej vychovávám.
80
JULIAN APOSTATA.
VARHANY.
Rákosu podivný nový druh nedávno zřel jsem, on zdál se
kovovém na poli vyrůstat divoce, mimo to nebyl
jako nástroje jiné oživen všedním jen větrem,
pouze dechem ze skrýše kožené dýšícím, který
mohutně z dolejška hnán byl v umělé, děravé třtiny,
nad nimiž krotě je vládnul muž kýs’ zručnými prsty,
ruče souzvučnými hmaty flétnami bloudil,
které v poskoku lehkém čarozvuk lákaly z kovu.
81
QUINTUS HORATIUS FLACCIUSFLACCUS.
LEUKONOE.
Bláhové již zanech přání
zvědět cíl mých dnů i tvých,
bohům nech to, nač zrak sklání
se v změť čísel Chaldejských?
Věř mi, mnohem líp jest vzíti,
jak nám podává se žití!
Ať jiná mnohá, mnohá léta
štěstí nám i láska zkvétá,
ať poslední zimy šer
teď nám štědří Jupiter.
Ať k jakým chce břehům shání
moře svoje peřeje,
hleď, ať ret se k číši sklání,
svěží tvá buď naděje!
Co náš hovor lehce plyne,
zrádný čas ten bleskem mine.
Leukonoe, chop se dneška,
nebuď hlava tvoje těžká
pro chvat Hor, jichž prchá rej –
o zítřek se nestarej!
82
C. VALERIUS CATULLUS.
LESBIE.
I.
I.
Nad bohy větším zdá se mi být,
kdo může, Lesbie, u tebe snít,
zírat ti v obličej, na retů květ,
poslouchat tebe a zapomnít svět!
Poslouchat sladký tvůj veselý smích,
který mne zbavil v ráz všech smyslů mých.
Lesbie! tebe zřít, tvůj hladit vlas,
jazyk můj tuhne již, vázne mi hlas.
Plameny běhají po mne a zvuk
tajemný slyším a v tísni těch muk
oči mé kalí se. Rci jen, ach, kam
povede život můj? Kárám se sám.
Nadarmo myslím na Illia pád,
k čemu to ale vše v mysl si brát?
Nad bohy větším zdá se mi být,
kdo může, Lesbie, u tebe snít!
83
II.
Lesbie žijme, mějme se rádi!
Ať starci přísní s námi se vadí,
slunce ať hasne, nebo se vrátí,
kdys věčnou noc též nám bude spáti!
Polibků tisíc, sto tisíc dej mi!
S duše mé těžké starosti sejmi,
tisíc zas nových, a tisíc zase.
Co je nám po tom, kdo na to ptá se?
Sto a sto nových, sto tisíckráte,
až starců závist v počtu se zmate,
polibky mé až na tvoje líce
pro velký počet nesečtou více!
84
III.
Kolik jsi mně dlužna políbení?
Co jich třeba k mému nasycení
věděti chceš, moje Lesbie?
Od náhrobku Cyrenského krále
až ku chrámu Ammona i dále
tolik písku nemá Lybie!
Kolik hvězd tam obloha má šírá,
co jich v plachou lásku lidí zírá,
tolik kdyby dal by mně tvůj ret,
snad by teprve měl Catull dosti,
ty spočítat nelze zvědavosti,
ty nám bídák nemůž’ závidět!
85
IV.
IPSITILLA.
Mám-li přijít k tobě po poledni,
buď hezky doma
sama, zavři jizbu, ke mně sedni
a nespoř rtoma!
Nediv se, když tak mne dojme prudce
tvé lásky vesna,
že tvá ňadra zlíbám i tvé ruce,
že příliš těsná
bude toga mně – ach, léto s láskou tvojí,
již kyne štěstí!
Ten žár sálající velký, dvojí!
To nelze snésti!
86
V.
PŘÍSAHY MILENKY.
Co tobě dám, to nikomu víc, drahý,
byť Joviš sám byl, nebude víc dáno,
dí milka, však co šeptá v mžik ten blahý,
je do větrů a v proudnou vodu psáno.
87
RUFINUS.
VYZVÁNÍ A VÝSTRAHA.
Prodico! my se vykoupejme
a růže pak si vpleťme do vlasů,
pak posilniti se k sladkému zápasu,
do větší číše víno vlejme
a chutě sobě připíjejme!
Jen krátce trvá naše žití.
Za veselými jen se řítí
závistivé stáří.
U cíle jsme hned,
Smrt je tu v let
a každou rozkoš zmaří.
88
IV.V.
OHLASY POESIE STŘEDOVĚKÉ
A RENAISSANČNÍ.
[147]
SV. FRANTIŠKA Z ASISSI „CANTICO DELSOLE“.
O nejvyšší a všemohoucí, dobrý Pane!
Tvou chvála, sláva, čest a vše jest oslavení,
ty Tobě pouze sluší
a jmenovat Tě nikdo hoden není.
Buď chválen, Bože, Pane můj, vším tvorstvem,
zvlášť ale panem sluncem, bratrem naším,
neb ono ve dny života nám svítí,
tak jasné, krásné, velkým leskem plane,
Tvé moci, Pane! nesouc oslavení.
Buď chválen, Pane, hvězdami a lunou sestrou,
jež srovnal’s v nebi na směs zářící a pestrou!
Buď chválen, Pane můj, i bratří větrů sbory,
i oblaky a vzduchem,
i jasným počasím i každým,
jímž udržuješ na živu vše tvory.
[149]
Buď chválen, Pane můj, i sestrou vodou,
jež sprostná a skvostná, vzácná a cudná.
Buď chválen, Pane můj, i bratrem ohněm,
neb noc jím rozsvěcuješ,
jenž krásný jest a jarý, čilý a pln síly.
Buď chválen, Pane můj, i naší matkou zemí,
která nás lidi živí a řídí,
i rodí plody různé
a traviny a pestré květy luzné.
Buď chválen, Pane můj, i těmi, pro Tvou lásku
již mnoho ztratili a nesli trud a mdlobu;
o blažení! v běd víru že vytrvali v míru,
jimž Nejvyšší Ty podáš korunu svou v zdobu.
Buď chválen, Pane můj, i sestrou Smrtí těla,
jíž z objetí se nikdo nevyvine;
ach běda tomu, v smrtelném kdo hříchu zhyne!
Ó šťastni, již v Tvou vůli jsou vždy odevzdáni,
že druhá smrt jim zlého nic už neudělá.
Ó chvalte Pána, dobrořečte s díky,
a velkou pokorou mu služte bez ustání!
150
DIES IRAE.
Den ten hněvu, hrůzy, tmavý,
celý vesmír v popel stráví,
Sibylla i David praví.
Jaký strach však pojme divý,
když se zjeví soudce živý,
ku všem přísný, spravedlivý!
Trub tu truchlé hučí zvuky
v říši mrtvých, v hrobů pluky,
před trůn ženou lidstva shluky.
Přírodu i smrt děs chytí,
zřít, jak tvor se každý řítí,
odpověď dát, souzen býti.
Kniha bude přinešena,
v které vina obsažena,
jež má být odsouzena.
151
Soudce soudu v chvíli bědné
vše, co skryto, jasně shlédne,
odplatu svou na vše zvedne.
Co v té žalné řeknu době,
ochránce kde najdu sobě,
kdy sám svatý trne v mdlobě?
Králi hrozné velebnosti,
prosících jenž spasíš dosti,
spas mne, zdroji útrpnosti!
Jesu! Rač se rozpomníti,
co jsi činil pro mne v žití,
v zmar mne nechtěj zatratiti!
Hledal’s mne, sed v unavení,
křížem dal’s mi vykoupení,
kéž to všecko marné není!
V odvet soudce spravedlivý,
promiň vinu milostivý,
než den přijde pomsty chtivý.
Ve viny se cítím spáru,
hoří studem líce v žáru
proudícího vichru zmaru!
Marii jenž milost přál jsi,
i na lotra ohled vzal jsi,
a tím naději mně dal jsi.
152
Nehodno jest moje lkání,
však Ty’s plný smilování,
ať mne věčné nežhne plání.
K ovcím druž mne, dobrý vládce,
odděl od kozlů mne stádce,
pravicí mne proslav sladce!
Zlé až shroutíš v konec času
věčným žárům ku pospasu,
ku blažených kyň mi kvasu!
Zkrušen k Tobě zvedám hledy,
srdce mé, jak popel šedý,
rač mé všecky skončit bědy!
V ten den pláče nezměrného
z popelu když vstanu svého,
k soudu půjde vinník bídný,
rač jej, Bože, šetřit vlídný.
Zbožný Pane Ježíši,
přej mu klid svůj nejvyšší.
153
MESSER BRUNETTO LATINI.
I.
SONET.
Bych smělost měl, jaké mám vůle pláníplání,
a mohl s vámi mluviti kdes v skrytu,
jak láska ve stálém mne týrá citu,
já nesnášel bych tolik běd a lkání.
Jak list se třese při každičkém vání,
tak já se chvím ve vašich očí svitu,
má všecka síla mizí bez soucitu
mou žhoucí slast mi berouc, ó má paní!
Tu utíkám se k Lásce, pánu svému,
by mluvil za mne u vás s horlivostí
o něze, z vás jež proudí srdci mému.
Vás, paní, za to prosím v zdvořilosti,
bez hněvu slyšte jej a věřte všemu,
on pravdu řekne vám, jen v počestnosti
jak váš jsem, k čemu síly nemám dosti.
154
II.
CHVÁLA MRTVÉMU.
Ó bratře náš, jenž mrtev jsi a pochovanýpochovaný,
v své lokty Bůh tě přijmi svrchovaný!
Ó bratře náš, bratrství jehož vřelé
– smrt vzala tě – musíme oželiti,
Bůh dej ti mír a odpuštění celé,
čím urazil’s jej v tomto živobytí.
Ó duše, pospěš zem již opustiti,
v tvář Spasitele patřit v nebes brány.
K Marii Panně, ve velkém jež množství
dlí božích andělů, ve světců klínu,
by Syna prosila, my prosme Božství,
by prominul ti každou tvoji vinu,
tvou každou touhu splnil v ráje stínu,
až hříchu okovy ti budou sdrány.
Též Apoštoly i Evangelisty,
i Patriarchy prosme s Vyznavači,
bys získal svatou říš, tam vešel čistý,
a jestli hyneš v očistcovém pláčipláči,
než Bůh ti nebe otevříti ráčí,
ten přístav touženě všemi dožádaný.
155
Vy proste, prosíme vás, Mučenníci,
vy proste, Nevinňátka s Panen v roji,
Vy Světice a vy též Světci všicci,
již zvítězili jste v tom světa boji,
ať pro zásluhy vaše upokojí
se duch, jenž od těla je odpoutaný.
Ó bratře, kříži svatému vzdán cele,
jenž v pamět Spasitele v umučení
se bičovával’s hojně po svém těle
a k Bohu vznášel horoucí své pění,
kéž Spasitel na hříchů odpuštění
tě přijme, když tě vzal, ty milovaný!
Ó bratře náš, jenž mrtev jsi a pochovaný,
v své lokty Bůh tě přijmi svrchovaný!
156
CECCO ANGIOLIERI.
ZHRDA A SMÍCH.
Být větrem, tu bych svět na cáry sdral,
být ohněm, v jiskry bych jej roztavil,
být mořem, v bezdno bych jej zaplavil,
být bohem, jistě v propast bych jej sklál.
Být papežem, jak bych se z duše smál,
své křesťany kdy k smrti unavil,
být králem, s rozkoší je podávil,
na šibenici všecky bych je štval.
Být smrtí, ku otci bych popílil,
být život, u něho bych nechtěl dlíti,
a takž bych též své matce udělal.
Být Ceccem – Ale tím jsem, tím jsem byl,
nejhezčí dívky světa chtěl bych míti,
ty ošklivé bych jiným rád již přál.
157
DVA SONETY RAFFAELA.
I.
Když vzpomínám, jak našel jsem tě, schvátí
mne sladký cit, však propadávám hoři,
na rozchod myslím-li, jest mimi, jak v moři
když plavci v pouti vůdčí hvězdu ztratí.
Ó jazyku se rozvaž! O závrati,
o muce, již mi denně Amor tvoří,
mluv o nezvyklém, těžkém o příkoří;
dík jemu, tobě chválu musím vzdáti.
Šest hodin bylo, slunce zašlo zlaté;
však slunce v tom je nahradilo jiné,
jímž k činům víc než k řeči srdce jaté.
Však velký žas mne zmoh’, jenž nespočine,
že, mluviti kde mělo, srdce vzňaté
v svém utrpení s hovorem se mine.
158
II.
Jak neměl Pavel zjevit boží divy,
když s nebe zpět se vrátil v tělo svoje;
mé srdce skrylo lásky do závoje
mé myšlenky i touhy mé let snivý.
Tož co jsem viděl, stvořil, mlčenlivý
vše skryju v hruď svou, dříve spánky moje
se šedinami pokryjí, než boje
a touhy své bych zradil v klevet lživý.
Však jestli duch můj podlehne přec v boji,
mou vinou nebude to, pouze žáru,
jímž trávím se a v jehož hynu znoji.
Jen pomni, duch že brzy těla tvaru
zmdlen výhost dá, když ty milostí svojí
v čas vláhu nedáš jeho suchopáru.
159
BOHUSLAV HASIŠTEJNSKÝ Z LOBKOVIC.
VŘÍDLU KARLOVARSKÉMU.
Vřídlo hodné, by tě Musy plným sborem opěvaly,
odkud žhavé prameny tvé tryskajíce výš se valí?
Sirné žíly, vápno živé odkud zázrakem se nesou,
jsou to Sicilie žáry, které hrudí Aetny třesou?
Či snad Pluto je tvůj soused, zahřívá on Styxu žehy
vlny tvoje? Ustupte již vyhlášené Baje břehy
i vy zřídla, Antenor kde odpočinul u Timava,
i ty zdroji blíže Rýna modrojasný, jehož sláva
proto dále světem letí, že blíž tebe odpočívá
nejzbožnější císařů všech Karel velký! Hleď, jak divá
síla co tu bublin hází do vzduchu! Ó pohleď, pramen
pestře jak tu na své cestě barví mramor, barví kámen,
řek’ bysbys, Iris hraje sotva takto v barev duhojasu.
Svaté vřídlo, tryskej dále, val se v koloběhu času,
ať rod lidský z tebe čerpá dlouho zdraví, navrať kmetu
čerstvou sílu, dívce bledá líčka nachem polej v květu,
všecky uzdrav, veselejší ať jde každý domů, všudy
chválu tvou dí, kdo v tvé vlny chorobné své vnořil údy.
160
JOANNES SECUNDUS.
POLIBKY.
I.
I.
Umdlený bojem nejsladším, klesaje pozvolna v spánek,
ramena kol šíje tvé v objetí pevném já klad’.
Práhnoucích tál mi na retech každý žití dech mroucí,
občerstvit srdce mé nemoha v nový ruch víc.
Břehy Styxu viděl jsem, smutné ty bezslunné kraje,
Charona příšerný člun po vlnách ke mně táh’ blíž.
V tom jsi polibek, světlo mé, vydychla z nejhlubších ňader
na ústa vypráhlá pak ohnivý vdechla jsi mi
polibek, jenž mne Stygickým vyrval pochmurným břehům,
kterým nazpět byl hnán s prázdnou svou lodicí kmet.
Chybil jsem neposlav kmeta, s prázdným člunkem on zpátky,
k Mánům ubírá se s kvílením bledý můj stín.
Duše tvé částka, žití mé, nyní v těle mi bydlí,
zásluha její to jest, schřadlé že nekleslo již.
Nazpátek ovšem neklidná stále domů zas touží,
po drahách ztajených hned tajný se na útěk dát.
Prchla by, kdyby nedržel sladký tvůj výdech ji zpátky,
prchla by, tělo mé s ní hned by se rozprchlo v prach.
Pevněji přitiskni na žhoucí ústa svoje zas ústa,
rázem by oba nás jediný oživil dech,
někdy až z mučící naší bolesti nezkrotné touhy
jediný život náš prchnul by z objatých těl.
161
II.
II.
K polibku podej rety mi, úpěl jsem k spanilé dívce!
Lehounce rtů jen mých svými rty dotkla jsi se.
Zlekána jako by šlápla jsi v trávě na hadahada, zpátky
rychle zas ústa svá od mých jsi odtrhla úst.
Nikoli, světlo mé, nedala’s polibek práhnoucím retům,
naopak touhu jen jich plamennou vdechla jsi mi!
162
TOM. CAMPANELLA.
I.
O SVĚTĚ A ČÁSTECH JEHO.
Svět velké dokonalé zvíře jesti,
ta socha, Bohu podobna, jej chválí,
my bídný rod jsme, každý z nás červ malý
má v jeho břichu život, byt a štěstí.
O duchu světa máme málo zvěstí;
červ mého břicha je též málo dbalý
mě znát, leč v křivdění mně on je stálý.
Jeť třeba s úctou v životě si vésti.
Jsme na zemi, která jest velké zvíře
ve břiše největšího, jako veš
na těle našem, nezná nás, však mučí.
Ó hrdý dave! Oči zvednout spěš!
co každý tvor jestjest, pochop v pravé míře,
co vlastně jsi, tvá bída kéž tě učí!
163
II.
ŽE LIDÉ JSOU DIVADLEM BOHA I ANDĚLŮ.
Na světě chodí duše zahalené
do masky těla i účinků jeho
a ku divadlu sboru nebeského
od přírody jsou Bohem upravené.
Vše hrají, mluví, proč jsou narozené,
a mění sceny, sbory kusu svého,
v smích šatí se určení osudného,
kam nezbytná je cizí vůle žene.
Bez vůle, moci, vědomí v svém žití,
co káže Pralůno, vše každá snáší,
by nebeský sbor mohla zveseliti.
Až nebi, moři, zemi navrátíme
své maškary, pak na konec hry naší
kdo lépe mluvil a hrál, v Bohu zvíme.
164
III.
NA SMRT KRISTA.
Starého hříchu ty odměno klatá,
nic se závistí tvojí bytost skládá,
ty poplatnice a ty družko Hada,
ty hrdá potvoro a nestydatá!
Ty myslíš, tvoje žeň že vrchovatá,
že každý tvor již pod tvé žezlo padá,
mníš vládce všeho tvá že zmohla vláda?
Ty klamným bludem státníků jsi jata.
Bys Kristu sloužila a ne On tobě,
On stoupil v propast, ty’s volila zbraně
i pole, křížem utkaná’s v své zlobě.
Živ Kristus – padla’s, nechť jest v smrti mdlobě,
zář taká šlehá z jeho božské skráněskráně,
že neskryješ své tmy již ani v hrobě.
165
IV.
Já narodil se, bych zlo zkrušil trojí:
tyranství, pokrytství a sofismata.
V ten boj má duše celou silou vzňata,
moc, lásku, um mi dala Themis zbrojí.
A pravda zásad těchto nejvýš stojí,
toť nově objevená moudrost svatá,
lék proti trojí lži, v síť které jata
zem celá úpí, chví se a se bojí.
Hlad, válka, závist, bludy, mor,
klam, vilnost, s leností a pýcha, lest,
jsou menší zlo, než oněch tří jest sbor.
Všech těchto zdroj vždy v samolásce klíčil,
jež nevědomosti dceř hodná jest –
tož přišel jsem, bych nevědomost zničil.
166