AGNETA A VODNÍK.

AGNETA A VODNÍK. (Dánská.)
Na mostě v horách Agneta stála. Jak zpívají ptáci! Z vln modrých skráň se vodníka vzpjala, Agneto sličná! Jak zlato nejčistší byl jeho vlas, zrak jeho dýchal radost a jas. „Slyš, Agneto sličná a plná vnad, zda chtěla bys mojí se nejdražší stát?“ „Ó zajisté,“ děla, „chci tvojí být, do vln když modrých chceš s sebou mne vzít.“ Tak zavřel jí ústa a zacpal jí sluch a strhl ji dolů na mořský luh. Na mořské dno, kde jeho dům stál, zde Agnetě rudý zlatohlav dal. 38 Tak pospolu osm let zde dleli, až sedm synů a dcerušku měli. U kolébky Agneta seděla, pěla, tu anglických zvonů až sem píseň zněla. Tu Agneta vstala, k vodníkovi prála: „Smím jít do kostela?“ muže se ptala. „Ó zajisté,“ pravil on, „můžeš jít hned, jenom když ku dětem přijdeš mi zpět. Ovšem že zajisté jít můžeš tam, milerád k tomu ti svolení dám. Však nesmíš, když chce se ti v kostel jíti, na sebe červený zlatohlav vzíti. A nesmíš, když na hřbitov vstoupíš v ten čas, svůj krásný si rozpustit zlatý vlas. A nesmíš, když budeš v předsíni stát, z pod nachových líček se usmívat. A nesmíš, když vstoupíš na chrámu dlažice, ku matce vejíti do její stolice. A nesmíš, kněz řekne-li jméno Páně, se hluboce sklánět a spínati dlaně.“ Však sotva že vyšla ven, do chrámu jíti, hned spěchala rudý zlatohlav vzíti. 39 A na hřbitov jak vyšla, hned v týž čas svůj krásný si spustila zlatý vlas. A sotva že mohla v předsíni stát, z pod nachových líček začla se smát. A sotva že vstoupila na chrámu dlažice, již vkročila k matce do její stolice. A sotva kněz vyslovil jméno Páně, tu hned své hluboce sklonila skráně. Tu její matka, sotva ji zřela, „Rci, Agneto, odkud sem přicházíš?“ děla. „Má Agneto, Agneto, mé dítě, ty milá, kde pak jsi, pověz, tak dlouhý čas byla? Kde pak jsi, pověz, tak dlouhý čas byla, a proč je tvář tvá tak příšerně bílá?“ „Na mořském dnu můj příbytek stojí, tam vodník mne nazývá ženou svojí. Že nevidím více sluníčko milé, proto jsou tváře mé tak strašně bílé. Tam sedm synů choti jsem dala, osmý je holčička milá a malá.“ „Nuž pověz, co vodník ti za věno dal, když si tě za svoji nevěstu bral?“ 40 „On dal mi zlatých prstenů pět, na nichž byl růží a lilií květ. On dal mi červený a zlatý pás, že lepší, věř, nemá královna as. On dal mi střevíce s přeskami v nádheře, že lepších královna na nožky nebeře. On dal mi zlatou harfu též, řka: ,Hraj na ni, kdykoli smutna jseš.‘ Teď však chci zůstat v zeleném luhu, víc nechci se vrátit k mořskému druhu.“ I myslila, sama že stojí tu, přišel však za ní vodník v tom, a všecko slyšel. Jak vodník vstoupil na kostelní prah, kde obraz, se obrátil na stěnách. Jak zlato nejčistší byl jeho vlas, však v oku slzou se zármutek třás’. „Ó Agneto, Agneto, pojď domů již, tvé děti tě volají, ó pospěš, ó slyš!“ „Je volat nech, toužit, jak je jim vhod, já se víc nevrátím do tvojich vod.“ „Ó na velké pomni i na malé svěží, to nejmenší, které v kolébce leží.“ 41 „Já nemyslím na velké, ni na malé svěží, ni na to nejmenší, jež v kolébce leží.“ I vztáhnul tu vodník vysoko dlaň, tma s mlhou přikryly pole i pláň. Tma byla kolem hned a černý mrak, že kde je zem, voda kde, nepoznal zrak. Že Agneta začla blouditi a cestu nemohla najíti. I myslila, že je na zelené pláni, a zatím se stezkou do moře sklání, li myslila, že je na matčině dvoře, a zatím šla stezkou hluboko v moře. „Ó vítej mi, Agneto, v modrou vln říš, ty zelené pole víc neuzříš. Ty zelené pole víc neuzříš, ni malé své dítě více, to slyš! Ty na balvan tvrdý tam usedneš, máš hnáty mrtvých, když hrát si chceš. Jen harfu zlatou chci tobě dát, když budeš smutna, můžeš si hrát. 42 To bude slyšet až v zelené kraje.“ Zpívají ptáci. Na mořském dně Agneta na harfu hraje, Agneta sličná. 43