II. ZPĚV O HLTOUNECH.

II.
ZPĚV O HLTOUNECH.
Náš pochod do hloubky byl ještě krátký, by Cerber z očí zcela nám se ztratil, kdy mistr volal na mne: „Pohleď zpátky!“ Já ihned zpět jsem kroky svoje vrátil, jak ten, kdo bázní zachvácen se třese řka: „Rychle odtud! taký děs mne schvátil. Ať jinou cestou naše noha hne se, neb mizí duch můj zcela, tvářnost Pluta jej vyhání ven z mého těla v děse.“ On ke mně: „Nač tvá duše bázní hnuta? Já neznám jiné cesty, musíš tudy, chcichci, zřejmá by ti byla vřava tuta. A proto řek’ jsem soucitně, bys údy obrátil zpátky, nyní ale pravím, viz jejich stav a viz, jak jejich bludy 180 Jsoujsou ihned žehem trestány zde žhavým, viz bolestný ten plamen načernalý, jak chřtán mu pálí jazykem svým dravým. Viz jiných muk zde soubor neustálý, jeť stínem každý šílícího davu, jejž obr Cerber postavou svou halí.“ Za pevnou skálu vzal jsem tuto zprávu pro srdce svoje a se jistě díval a hltavců těch zřel jsem na záplavu. Tu v ústa jednomu tvor hustý splýval, mně ve všem připomínal krokodily až na rozměry – a již v něm se skrýval. Ten brvy svoje svraštilsvraštil, co měl sílysíly, a hrůzou chvěl se celý z toho, ale jak otevřel svá ústa v této chvíli, Zz hnusného břicha v prudkém trysknul cvale ten netvor se špinavou hlavou svojí a v ústa skočil rychle, okázale. S prudkostí šípu, jenž se s luku rojí, když třeba na zvěř rychle v útok hnáti, když tíseň hladu zbraň napíná k boji. 181 A hříšník skočil výše ve závrati – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 1) A Cerber tak jej pohání a mate, až ztratí rozum každý z těchto tvorů, s nímž věru neshledá se vícekráte. Mne soucit schvátil z těchto krušných sporů i děl jsem k svému mudrci: „Já žádám, kdo onen jest, jenž v zatracených sboru? Že řekneš to, důvěru v tebe skládám. On trpí víc, a proč to jeho věno, než druzí trpí? – Pakli dobře hádám.“ On ke mně: „To jest Messer Silisseno, jím chřtánu jeho bujné u svévoli nebylo nikdy uzdy položeno. On zvířecí hrál ve životě roli a heslo žravosti dal neslýchané, jak vyšlo by jen z Epikura školy. Tož větším žárem než ta škola plane, neb málo víry měl, věčného žití své bližní zbavil v zlobě svrchované. ——— 1) Místo v originálu úplně nejasné. 182 On za pověru měl, že věčně žíti můž’ lidská duše a ta žárná touha po rozkoši, která se nenasytí, Jejjej nadchla ku modlitbě, jež se rouhá, že prosil Boha, aby popřál jemu chřtán dlouhý jako jeřábů šij dlouhá, Byby jídlu mohl postačiti všemu, by ještě více hltat mohl stravy, přál nekonečnou délku jícnu svému. A proto on zde převyšuje davy svých druhů, neb čím láska zvrácenější, tím více rostou muka do únavy.“ Já na to: „Mistře, vidím v této skrejši je Lambertaccio ze Faency, posud jsem nevěděl, že pln jest viny zdejší Jakjak tito, jež sem zavedl zlý osud. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –2) Proč jeho stín je tady pálen divě tím černým žárem, hltavce jenž zžírá, zda zastihl jej ten trest spravedlivě?“ ——— 2) Místo v originálu úplně nejasné. 183 On: „Synu můj, smrt hnusná zle jej svírá. Jak židé děti svoje v hříchu mdlobě za obět dávali, ač jejich víra Aa odvaha v tom byla velká v sobě, přec hříšný úmysl, jenž v tom se skrýval, je odsoudil a vydal trestu zlobě: Tak pověst, jakou tento v žití míval, zlý jeho úmysl ten sotva znala, tož správno jest, by muk zde snášel příval. Neb nechci, by se divnou věc ti zdála, že pověst lidská zřídka v shodě bývá s tím trestem, boží spravedlnost jejž dala. Jím lomcovala tajně žravost chtivá, již tajně zkájel svému k zalíbení, když život, který každý v lásce mívá, Daldal na smrt, ne však z lásky roztoužení, ni z lásky k ctnosti konal mnohé činy, co ctností zdálo sese, a přec jí není. A proto lidský jazyk bez příčiny jej velebí, ač pouze žravost byla těch skutků cíl, neb věru neznal jiný. 184 Tu udatnost, která se osvědčila na hranicích, jež moře tiché dělí od Ethiopie, tu nezplodila Uu Gauleonu, tam kde sotva zřeli kdy hady, dobrá vůle, nýbrž čile jak slunečnice vždycky slunci čelí, Zlýzlý tento druh vždy k sobě každé chvíle se vracel, zde je hltoun, ne rek smělý, neb konec rozhoduje v každém díle. Pro chřtán svůj hrdinou byl život celý Faentinskému roven, který hravě nejhorší muce vzdal se zhladovělý. Skot Manello mu žití urval dravě, a tento byl by raděj umřel dříve, než vzdát se žravé choutky svojí právě. Já na to: „Vůdce, v lásce spolehlivé mne spokojil’s vždy, rci, kdo ten jest asi, jenž truchlí tady v mysli zádumčivé? Já čekal, mistrovy až zazní hlasy. I pravil: „Labeon to, četní žrouti jsou jeho potomky na příští časy. 185 Labeon může každý hltoun slouti a jeden špatný básník sloul tím jménem, jenž zvyk měl k jídlu víc než k veršům lnouti. Zde špinavost je děsná jeho věnem, neb v shnilém celý zabalen jest mase, jímž chřtán svůj plnil ustavičným plenem. A stále hltal více v každém čase, že tělo jeho oněch látek hrobu, v nichž obalen teď kráčí, podobá se. Trest hnusný, slova tož mu dávám v zdobu, však chápeš to. Leč tyto duše dávné, jež víc než tisíc let zde cítí mdlobu, Jižjiž opusťme, však by vše bylo správné, bys neřek’, ten zde vysílený v kroku a nezřím příčiny v tom, neúnavné Svésvé oko obrať kolem jeho boku a uzříš, s jakým vztekem se tam sklání had velký u srdce, jak v krve moku Tamtam hnízdí, nevidíme, jak jej raní, neb šaty má a my jsme příliš v dáli, a přec tam sedí, hlodá bez ustání. 186 A tak je ve svém hlodu děsně stálý, že úd, který jest tvůrcem každé síly, on tiskne, hlodá a svým hlodem pálí. Ba, že jest živý, divím se v té chvíli, však vím, že k věčné pomstě odsouzený žít musí, to že k životu jej sílí. Chci, abys zřel, jak plní kalné pěny ve říši Plutově, zde těmi hady jsou mnohem čistší; viz pak další stěny, Ježjež zuřivců a prchlých tají řady.řady.“