Den ten hněvu, hrůzy, tmavý,
celý vesmír v popel stráví,
Sibylla i David praví.
Jaký strach však pojme divý,
když se zjeví soudce živý,
ku všem přísný, spravedlivý!
Trub tu truchlé hučí zvuky
v říši mrtvých, v hrobů pluky,
před trůn ženou lidstva shluky.
Přírodu i smrt děs chytí,
zřít, jak tvor se každý řítí,
odpověď dát, souzen býti.
Kniha bude přinešena,
v které vina obsažena,
jež má být odsouzena.
Soudce soudu v chvíli bědné
vše, co skryto, jasně shlédne,
odplatu svou na vše zvedne.
Co v té žalné řeknu době,
ochránce kde najdu sobě,
kdy sám svatý trne v mdlobě?
Králi hrozné velebnosti,
prosících jenž spasíš dosti,
spas mne, zdroji útrpnosti!
Jesu! Rač se rozpomníti,
co jsi činil pro mne v žití,
v zmar mne nechtěj zatratiti!
Hledal’s mne, sed v unavení,
křížem dal’s mi vykoupení,
kéž to všecko marné není!
V odvet soudce spravedlivý,
promiň vinu milostivý,
než den přijde pomsty chtivý.
Ve viny se cítím spáru,
hoří studem líce v žáru
proudícího vichru zmaru!
Marii jenž milost přál jsi,
i na lotra ohled vzal jsi,
a tím naději mně dal jsi.
Nehodno jest moje lkání,
však Ty’s plný smilování,
ať mne věčné nežhne plání.
K ovcím druž mne, dobrý vládce,
odděl od kozlů mne stádce,
pravicí mne proslav sladce!
Zlé až shroutíš v konec času
věčným žárům ku pospasu,
ku blažených kyň mi kvasu!
Zkrušen k Tobě zvedám hledy,
srdce mé, jak popel šedý,
rač mé všecky skončit bědy!
V ten den pláče nezměrného
z popelu když vstanu svého,
k soudu půjde vinník bídný,
rač jej, Bože, šetřit vlídný.
Zbožný Pane Ježíši,
přej mu klid svůj nejvyšší.