POLIBKY.
I.
I.
Umdlený bojem nejsladším, klesaje pozvolna v spánek,
ramena kol šíje tvé v objetí pevném já klad’.
Práhnoucích tál mi na retech každý žití dech mroucí,
občerstvit srdce mé nemoha v nový ruch víc.
Břehy Styxu viděl jsem, smutné ty bezslunné kraje,
Charona příšerný člun po vlnách ke mně táh’ blíž.
V tom jsi polibek, světlo mé, vydychla z nejhlubších ňader
na ústa vypráhlá pak ohnivý vdechla jsi mi
polibek, jenž mne Stygickým vyrval pochmurným břehům,
kterým nazpět byl hnán s prázdnou svou lodicí kmet.
Chybil jsem neposlav kmeta, s prázdným člunkem on zpátky,
k Mánům ubírá se s kvílením bledý můj stín.
Duše tvé částka, žití mé, nyní v těle mi bydlí,
zásluha její to jest, schřadlé že nekleslo již.
Nazpátek ovšem neklidná stále domů zas touží,
po drahách ztajených hned tajný se na útěk dát.
Prchla by, kdyby nedržel sladký tvůj výdech ji zpátky,
prchla by, tělo mé s ní hned by se rozprchlo v prach.
Pevněji přitiskni na žhoucí ústa svoje zas ústa,
rázem by oba nás jediný oživil dech,
někdy až z mučící naší bolesti nezkrotné touhy
jediný život náš prchnul by z objatých těl.
161
II.
II.
K polibku podej rety mi, úpěl jsem k spanilé dívce!
Lehounce rtů jen mých svými rty dotkla jsi se.
Zlekána jako by šlápla jsi v trávě na hadahada, zpátky
rychle zas ústa svá od mých jsi odtrhla úst.
Nikoli, světlo mé, nedala’s polibek práhnoucím retům,
naopak touhu jen jich plamennou vdechla jsi mi!
162