LABUŤ.
Letěla labuť divoká
přes troje rybníky,
patřila hodně s vysoka
na svěží trávníky.
„Kam letíš, plachá labuti,
proč nejsi na vodách?
Kam spěješ v křídel rozpnutí,
máš snad z té vody strach?“
– „Mám vskutku z této vody děs,
tam včera skočila
milenka tvá – tož do nebes
jsem let svůj stočila!“ –
„Můžeš zas dále na vodách
klidně se houpati,
milenka moje, neměj strach,
šla se jen – koupati!
28
Já přitom ukryt v houšti stál,
když šaty svlíkala,
hlasitě s chutí jsem se smál,
když v zrak mi stříkala!
Neměl jsem, neměl viděti
ten soujem jejích krás,
skvostnou tu růži v poupěti,
ten ebenový vlas!
Přece jsem viděl víc než dost
vodou neoslepen.
Nebesa, jaký lesk a skvost!
Ó země, jaký den!“
29