Zaváté stezky (1908)

1907, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
ZAVÁTÉ STEZKY.
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1907.)
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE. 1908.
[1] Všechna práva vůbec vyhrazuje si nakladatel.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[2] „Korálové ostrovy“ a „Skryté zdroje“ měly tvořiti s touto knihou jakousi lyrickou trilogii, která zahrnuje lyrickou tvorbu mou z let 1905, 1906 a 1907. Pouze z technických příčin rozděleno dílo na tři samostatné celky pro sebrané spisy. Měl jsem za svou povinnost uvésti to aspoň zde při „Zavátých stezkách“, které věnuji svému milému příteli Dru. Ferdinandovi Karafiátovi v Konici, děkuje mu srdečně při tom za vše, co pro pochopení mé poesie na Moravě učinil. V Praze, dne 2. června 1908. J. Vrchlický.
[3] PROLOG
ZAVÁTÉ STEZKY
[5] Vyšel jsem záhy ku milému chlumu v jeseni listí šperkem bohaté, chtěl přírodou jsem provésti svou dumu, leč div! vše stezky byly zaváté! Toť spousta listů hnědých, žlutých, zlatých, v odstínech sterých vichr je sem svál, směs listů žíhaných i kropenatých že dnes již uzřím, já se nenadál. Po noční bouři vzduch byl sladký, čistý a bezdné nebe modré jako dřív, kol v sadech jako včera mezi listy ležely jablek spousty, koše sliv. A stříbrné babího léta nitky se chytly do mých šedých kadeří, se záhonů zdravily aster kytky, že jeseň, těžko srdce uvěří! Tak vcelku vše by bylo stejné kolem, jak bylo dosud v luzném podletí, 7 jen toho listí nebýt, strání, polem, a každé chvilky nový přiletí. Měď, amethyst, do krve rubín splývá, přes ocúnků již plné pažity, jeseně kouzlo ve všem zpívá, kývá, jím všecky stezky jsou tu přikryty! Ó měkké kouzlo podzimu, ty tichou vše opřeď hudbou v třísni mlhavé, to mroucí listí jest mou slední pýchou, byť místy bylo trochu krvavé! Mně na něm leží paprsk usmíření, a vzpomínka mých žní tak bohatých, buď sladkou básní mi i rozloučení na stezkách svadlým listím zavátých! 8
I.
ROMANCE IRONICKÉ A
SENTIMENTÁLNÍ.
[9]
BALLADA.
Hrabě: Kde máte, paní, dnes vše prsteny? Hraběnka: Ve stolku zásuvce jsou zamčeny. Hrabě: Rád zlato jich na vašich prstech zřím, jak válčí s leskem vaší pletě mdlým. Hraběnka: Jsou od vás; nechci jednat nevděčně, v hrách lásky však mi vadí zbytečně; a nedávno sen těžký na mne pad, že roztáhly se, z každého byl had, ten oči vypích mně, ten k srdci pad. 11 Hrabě: A kde jste, paní, nechala svůj pás, tak luzně sbíral šat váš plný řas? Hraběnka: Kdes na mém nočním stolku leží as, mně příliš těžkým byl, hruď svíral mou. Hrabě: Však čárně svítil a plál šerem, tmou;tmou (ó divné myšlenky mi hlavou jdou!)jdou!); Vám všecko vadí? Pás i prsteny? Hraběnka: Ba, v hlavě, v srdci cítím plameny, mně obtížný i šat být začíná, má hoří ruka, jak jej rozpíná... mně závažím i vlastní tělo jest... ó, neptejte se – ušetřte mou čest! Hrabě: Pás, prsten, šat i vlastní tělo též, vše zbytečné jest vám a na přítěž? Nuž řeknu vám: Ční v parku stará věž, 12 Jsou chladné, vlhké dlaždic kameny, však ochladí vše vaše plameny. A když jste zhrdla mými prsteny, na ruce okovy vám přikout dám, pás kajícnic, pln hřebů, stačí vám za zlatý pás, jenž drahokamy plál, a obtížný když hedváb se vám zdál, šat pytlový vás k zemi strhne zas. Hraběnka: Na vše ty sliby nestačí vám čas... (klesá)
Já, choti, soud váš předešla i vás. V prstenu, jenž měl být můj amulet, jsem našla v tajné schránce prášek – jed, jste volný – Tma kol, krve záplava....záplava... Hrabě: Dík, že jste byla aspoň – chápavá! 13
HŘÍCH.
U cesty pod křížem seděl Hřích, pěst kostnatou k nebesům zdvíhal, cítil se sám, s rtů zmizel mu smích, na oběť svou čekal a číhal; však nikdo nešel strží tou lijavce rýhami rozrytou. A Hřích měl hlad, neb neměl co žrát, tou pouští nikdo nešel kolem, to bylo mu divné, chtěl zprvu se smát, však cítil nitro hynout bolem. Což vskutku zpustnul celý svět, což k němu neláká luna ni květ? Hřích zvedl k nebi temnému zrak, kde právě nad hřeben hory se vznesla luna, stříbrná tak, a svůdná jak hled samé zory, a kouzelný její lahodný lesk v milenců srdce lil podivný stesk. 14 Hřích k luně ruce prosebně zved: „CožCož, sestro, necháš mne v hoři? Jsem lačný dlouho, chřadne můj ret a chtíčem to v ňadrech mi hoří; ty umíš přec nejlíp sváděti, udělat lidskému poupěti! Hleď, tam kol skály stáčí se k nám, je štíhlá, sladká, šestnácti roků, jen řekni, co pro ni v klínu mámmám, co objetí, ohně co v oku! Zplaň, poslední sloku doznít nech jí písně touhy ve ňadrech!“ A luna vzplála hned plněji a zářila silně, krajem plála, květ zadýchal vůně peřejí, až tato celým tělem tála, ten svit a vůně mátly tak a horoucně v keři se rozpěl pták. A dívka šla kolem. Ze zahrad za vodou z dálky zněl hlas flétny a dívka to cítila ve tváři plát, a nebe mluvilo i luh květný, do pláče flétny zněl hrdliček smích a očima příšerně svítil Hřích. A byl by dívku v náručí strh’, leč s kříže se Kristus v tom klonil, na Hřích svůj drtící pohled vrh’ a dívku tělem svým clonil: 15 „Zřím tobě v tvář a Satan tys, v mých stopách proč chodíš? Zmiz, ó zmiz! Proč, co jest krásné v světě mém, za svoje osidla volíš? Proč lákáš lunou i poupětem? Proč v srdci chtíči tak bolíš? Proč otravuješ každý květ? Kde čas, kdy bez tebe byl svět! Ó zmiz! Ty nemáš v příští věk mé lidstvo déle otravovat! Chci volnost v pouta myšlenek! Chci lásku srdcím připravovat! Chci očím i duším lásky chleb, já, Kristus, deptám tvoji leb! Vznes hlavu, lidská květino, a vykroč lásky na výsluní, vše trhej, co ti jest souzíno, a zpij se světlem, jasem, vůní! Ať od země zní do nebes: „Již není hříchu, jest jen ples!“ A jako kdysi po vodách zněl v dálku hlas: „Pan velký zhynul!“ zjev Hříchu roztál v mhách a tmách, z nichž povstal, jeho věk již minul. A vstala dívka – zmizel Hřích... zem v rosných plála krůpějích. 16
BALLADA BYSTERSKÁ.
Výborná byl kopa ten pan vrchní Hoppa, vybouřil se rád; bílé ve paruce za zády vždy ruce, hůlkou jen švih prudce, každý dle not jeho musil tancovat. Zvláště se sedláky, schytralými ptáky, vyved mnohý kus, mladou uměl chasu hloubkou svého basu posílati k ďasu, kluky z panských hrušek poháněti v klus. S dívkou jakoukoli jak se potkal v poli, uměl zacházet; 17 sotva že ji zočil, směle hned k ní kročil, chytře k ní se bočil, za bradu ji vzal si, štíp do tváře hned. Zastavil si matku, v zámek pozval tatku, šňup si, žertem řek’: „Víme, inu, věru... že by mohl dceru takhle k podvečeru k vůli nutné věci poslat na zámek.“ Sedlák chvíli čuměl, jakby nerozuměl, co s ní jen pán chtěl. Ale vrchnost – běda! s tou se hráti nedá, což on, hloupý děda! Šel a ženichu to všecko pověděl. Sotva smrákalo se, vyšla v chladné rose v rozkaz tatíkův Běta k zámku, v stíně olšin po pěšině, kudy bral se líně Hoppa z procházky své, jak měl ve zvyku. Vyčkal Bětky příchod a hned plný lichot ruku vztáh, kde pás 18 útlý jemu kynul, druhou k ňadrům šinul, zvolna krok co minul, tulil se, až rtoma na rtech se jí třás’. Vtom na tučná záda rána jemu padá, druhá, třetí pak, a těch ran byl příval, krupobitím splýval, darmo Hoppa díval, odkud ran dští naň se celý hustý mrak. V divý útěk v chvatu obrací svou patu, dál to za ním hřmí, lukou cupy, dupy skrz votavy kupy... Hoppa sténá, úpí, až krok vázne jemu, v očích se mu tmí. Strachy Běta vzkřikla, za olšinou znikla, v honu zahlídla, jak pan vrchní běží jak oř bez otěží, bác! – na břiše leží na bahnité louce vedle stavidla. Dlouhý nos a rudý zaryt v bahno půdy, ruce k nebi vzpřáh’, 19 dusil se, ba topil, tvář i zrak v zem klopil, až tu kdosi chopil zezadu jej silně a jej z bahna táh’. S lišky pousmáním Honza Bětčin za ním octnul se a stál, kde se vzal tu vzal se, údivu pln ptal se: „Kudy jste to dal se, probůh, milostpane, cestou přes močál? Zapomněl jste jistě, že na tomto místě Hýkal chodí rád, zakašle jen v sítí a již ven se řítí, a ran krupobití na chudáka chodce spustí vodopád!“ A již milý Hoppa, stará dobrá kopa, hned se toho chyt: záda rovnaje si, děl: „Slyšel jsem, kdesi hýkal že tu děsí večer lid – chtěl jsem se o tom přesvědčit!“ „Jo, jo, mrcha klatá!“ vpadl Bětky táta, ďas ví, jak tu stál; – 20 Druhý den ves celá povídat co měla a jen potutela Honza s tátou stranou pod vousy se smál. 21
POKLAD.
Tvrdí soused Vávra z Březí: „V bařinách prý u jezu skryt že velký poklad vězí; na dlouhém tam řetězu pekelný jej hlídá pes, teď to blýskne tam a kdes plamínkem – však pro ten poklad já tam nelezu!“ Ano, hochu, je tam poklad ceny velké, úžasné, síly matky země doklad, která nikdy nezhasne; poklad z otců památky, cinkající dukátky v mozolné své dlani časem poznáš překrásné. Je to tajné síly vření, kterým do všech země cév rozlévá se ruch a chtění, budíc život z kor a dřev, 22 je to míza hýřivá, kterou se klas nalívá, je to mléko matky země, její žhoucí krev! Hezky, kmotře Vávro, k dílu, odlož karty, opusť číš, však ten poklad, tuto sílu brzy jistě ulovíš; v děcka líčku buclatém, v lýtku dcerky kulatém, v ženy boku, v páži hocha poznáš ji a ucítíš! Řeknem si to po Martinu, až to od hor zasténá, až bude žeň v stodol klínu, řípa v krechtách zavřená... poklad z otců památky, v dlani tobě dukátky zacinkají, řeknem’ si to „U zlatého jelena“! 23
HORTENSIE.
Za kterými okny kvetou hortensie, prý se aspoň jedna stará panna kryje, u nás nevzplál jejich květ, a přec máme starých panen pět, ach, pět! Co si s nimi počnem? bože můj! tatíčka i mamku polituj! ale nejhůř, kam se hneme, my to, bratři, odneseme stůj co stůj! Za kterými okny hortensie kvetou, všecko trne hrůzou ženskou nad klevetou; u nás nevzplál jejich květ, a přec zkejs nám jako šťovík celý svět. 24 První druhou kárá, jazyk meč, po čem nic jí není, samá řeč, druhá, ta jed cintá, třetí vztekem slintá, jedna léč! A co tyto drtí všecko na caparty, čtvrtá aspoň v klidu vykládá si karty, pátá – kdysi holka květ, omrzelá dí, že hlídá celý svět. Hortensie kvítku, braň se přec, pomluvy té zbav se na konec! Hleď, by přišla jedna aspoň během ledna pod čepec! 25
SVATEBNÍ ROMANCE. Milému příteli Karlu Bezdíčkovi a jeho milé ženě ke dni 13. srpna 1907.
Poslední zbytek poesie: rybníček mezi topoly v svém cípu rákosem se kryje, oasa v řepy okolí. Tam v sítí zrovna vedle splávku si vodník sivobradý sed na zborcenou a shnilou lávku a na sluníčku hřál si hřbet. Dlouhými prsty žilnatými si chmýří ladil po líci, kšticemi potřás zelenými a k prašné patřil silnici. Vtom oko sobě cloní ruče: Je k smíchu to, je k postrachu? 26 Je šelma to? Slyš, cos v tom tluče a cupe, dupe ve prachu... Ta potvora než on je větší a letí v strašném hlomozu, ze zadku kouří, bouří, ječí, dvě oči – kola od vozu... Snad tomu smál by se, či zlobil? A než napočet vteřinu, kol něho mih se automobil, i lek se a sklouz v hlubinu... Za chvilku se zas tiše vznořil a hleděl v kraj, jak v zvyku měl – vůz obyčejný v prach se bořil... v něm k svatbě básník přijížděl. Před ním se vodník neskryl v sítě. „Zdar, kmotře!“ houk mu na cestu, „ženichu stiskni ruku hbitě a zhubičkuj si nevěstu!“ 27
LABUŤ.
Letěla labuť divoká přes troje rybníky, patřila hodně s vysoka na svěží trávníky. „Kam letíš, plachá labuti, proč nejsi na vodách? Kam spěješ v křídel rozpnutí, máš snad z té vody strach?“ – „Mám vskutku z této vody děs, tam včera skočila milenka tvá – tož do nebes jsem let svůj stočila!“ – „Můžeš zas dále na vodách klidně se houpati, milenka moje, neměj strach, šla se jen – koupati! 28 Já přitom ukryt v houšti stál, když šaty svlíkala, hlasitě s chutí jsem se smál, když v zrak mi stříkala! Neměl jsem, neměl viděti ten soujem jejích krás, skvostnou tu růži v poupěti, ten ebenový vlas! Přece jsem viděl víc než dost vodou neoslepen. Nebesa, jaký lesk a skvost! Ó země, jaký den!“ 29
NENAPRAVITELNÝ.
Byl starý pensista, žil v městečku, a všecky děti dobře znaly jej, neb z šosatého jemu kaputu, jak vyšel ven, kornouty trčely a děti znaly je. Když k deváté si vyšel na náměstí, každý den svou dělal obchůzku, již věšely se s naivním naň dětí úsměvem a za ním šly, než zvolna k poledni ke staré vinárně se zatočil, tam u „modrého hroznu“ říkali, na náměstí hned vedle lékárny. Hned k cukrovince slovo žertu měl a k žertu vážný pokyn pro život. Cos bylo vždy v tom zdravého. Pan rada žil takto v městě patnáctý již rok, znám s lidmi všemi byl a milován a nejvíc dětskou drobnou drůbeží, jež znala jeho kapsy důkladně a jeho žerty stejně dobrácké. 30 Tak otáčel se život den i rok. Až jedenkrát – to bylo v červenci – pan rada na náměstí nevyšel, a brzy roznesla se městem zpráva, že churaví... Leč kdo měl odvahy v panickou jeho vejít komnatku? Z domácích se to nikdo neodvážil, což teprv cizí? – Pár dnů čekali... Když v posled vnikli v jizbu prostičkou, tu zřeli pana radu... na zemi u staré malované truhlice, snad po bábě z vsi rodné zděděné. On ležel natažen, dva kornouty již do půl naplněné cukrovím a pochoutkami vedle ležely a třetí v truhle a ten rozsypán a tato byla plna cukrovinek, že mohlo stačiti to na pár let pro všecky děti denně z městečka. Tak ranila jej právě mrtvice, když plnil kornouty své pro děti, na které myslil v chvíli poslední, před poslední svou ranní vycházkou. Jak šťastný žil, tak šťastně umřel též. 31
CAUSERIE.
Ó, šťastným býti, jak byl Tennyson! On čekal na vlak v městě Cuoventry a na věže se chrámu dívaje, ruch na mostě a práce nosičů tak nesmrtelnou napsal báseň, věk že mnohý přejde – ona bude žít! Dnes rovněž čekám na vlak, město mé Kralupy sluje místo Couventry, na věže dvě se chrámu nedívám, jen na dva bílé, útlé lokty dívčí, jež přede mnou se chvatně míhají ve otevřených dveřích kuchyně. Jsou jako z cukru bílé, nadchnuté jak pudding, který připravují snad, a jak se kloní, mizí, zvedají a míhají, já hádám postavu i hlavičku i těla luzný sklon. To víla v kuchyni tam hospodaří! – Jen kdyby ohlédla se na chvilku! 32 Však ve shonu práce jí to nenapadne, a tak jen dva ty bílé lokýtky se v dveřích míhají mi sem a tam jak vzdušná motýlků dvou křidélka. Ó poutnice – dnes trochu znavená – má obraznosti, nemůžeš již dál! Vždy ani zbla ti dívka nepodá tvůj roznítiti vzlet a zor a chtíč! Svůj pudding dále strojí poklidně, do formy vlévá jej – jen oba lokty teď zrůžovělé práce pospěchem se v růže mění z bílých lilií. Kéž zhlédl bych jen nosu špičičku, kéž bradky ovál jen, či nožky cíp! Vše marno, dívka stojí nešťastně, že jen ty lokty zřím a – víc již nic. Což lokty nejsou nic? Hle, nenasyto! Jen básni dál a sleduj výš či níž, vždy něco najdeš, co je luznější než lokty samy! Ani Tennyson na věže dívaje se v Couventry těch loktů neviděl, zřel věků v hloub, tam ovšem plál mu ženské krásy vzor, jak jela městem božská Godiva, mlčícím městem nahá na koni, jen vlasů zlatou kryta čabrakou. Ach, Tennyson byl lord a laureát! Co já jsem, ach! – já vidím lokty jen, však zato živé lokty, skutečné! Dva lístky růží nadýchaných jen, 33 dva stonky liljí, leknínové škeble nad tůní jezera se vnášející, dva šťastné, růžové dva lokýtky! A prchal čas a vlak můj byl již zde. Vstát musil jsem, jít sobě pro lístek, a než jsem vrátil se, ty lokty dva i s jejich majitelkou – zmizely. 34
ROMANCE O ZLATÉM SRDCI.
Bylo jednou srdce ryzí, zní to jak pohádkou, dumy své proč lehkou přízí, proč se míhá namátkou? Každý z toho srdce žil, z něho sílu, svěžest pil, bože, kde já při tom byl? Zlaté srdce, zlaté srdce, s tužbou pro vše přesladkou! O všem snilo, všemu bilo toto zlaté srdce vstříc, celý svět kol rozjasnilo z očí vlídných zřítelnic. Kdo jen o tom srdci slech’, šel si vzíti kousek vspěch, rubín ten, ten rosu v mech, zlaté srdce, zlaté srdce, plálo’s, hřálo’s v atomech! 35 Purpurem svým, srdce zlaté, krmilo jsi celý svět, i ty zmije jedovaté i ten zvadlý u cest květ. Samo sebe trýznilo, věčnou touhou žíznilo, jak zvon v prázdno vyznilo... zlaté srdce, zlaté srdce, bylo’s lásky amulet! Kdo tě zvedne z prachu nyní zneuznané, zdeptané? Večer jde, noc všecko stíní, jak jsi malý, titáne! Srdce mdlé, ó, stav již chvat, ušlapané nastokrát, zmlkni již, víc nechtěj vzplát, zlaté srdce, zlaté srdce, v démanty hvězd jdi již spát! 36
STARÝ HEREC.
Jíti musil znenadání, stár let šedesát. Mohl žíti bez strádání. Co? – Když nesměl hrát. Vyhnán s prken svého světa v skutečnost že sjel, cítil trpce – po všem veta, co mu ten svět chtěl? Tužbám jeho nerozuměl, v něm jak psanec stál, on žil, když jen potlesk šuměl, a on hrát moh’ dál. Teď tu konec – náhle přišel, on však stále v snech napovědu z budky slyšel v nocech svých i dnech. 37 Jak by teprve a znova měl se učit žít! ke dni den – jen prázdná slova – Světy tak hned zaměniti, dutý vznět i cit. přílišPříliš velká tíž – Bože! – možno takto žíti? Lépe – jít spat již. Prohlížel pak věnce staré na své jizby zdích a jen trpkost a sny charé cítil v duši z nich. Zadíval se do zrcadla... za těch málo dní kterak tvář mu schřadla, zvadla, jak se ruce chví! Bylo... bylo... a již není, konec otravy, krátký zápas – věčné snění... kulku do hlavy! 38
V PANOPTIKU.
Byla panna tetovaná kdesi v panoptiku, jehly hrotem malovaná od šíje až k dříku. Císaři i papežové na lýtkách jí pláli, umělci i básníkové nad ňadry se smáli. Polo drze, polo cudně šatičky své zvedla, usmála se přitom svůdně, koketně si vedla. Podivil se z hostí jeden a k ní pravil tiše: „Jaký asi, krásko, eden máte na svém břiše?“ 39 Ale vlídná tato dáma děla bez rozpaku: „„Nejkrasší to panorama nelze zjevit zraku!““ 40
POHÁDKA.
Byl jednou jeden starý král a ten měl divný sen: Kdo první před ním z jitra stál, ten budiž – popraven. Král vzbudil se a byl to chrt, jenž první se tu mih’. Co dělati? Král dal mu smrt, pes k němu oči zdvih’. Král výčitku v nich hroznou čet, pad otázky naň stín. Což kdyby choť – tvůj celý svět, což kdyby to byl syn? Což kdybys ve zrcadla hloub sám ty ponořil zrak, a vlastní obraz vstříc ti stoup, rci, co bys dělal pak? 41
DCERY LOTOVY
čili
ŽENSKÁ LOGIKA.
Biblické vy chuděrky, mně vás vždycky líto! Celé nebe nad vámi jako velké síto! a tím sítem plameny a tím sítem síra pršela a pršela – kde jen byla díra! A vy nahé spaly jste, jak to v Orientu, ani plášť jste neměly, španělskou též plentu; „Hajdy, holky,“ hřímal Lot, sám též polonahý, „žena má již solný sloup trčí vedle dráhy.“ „Co to bude? – Nevím sám, velké cítím hoře, Sodoma a Gomorha – síry, síry moře! Jak to šlehá z oblaků, jak to padá k zemi! Zdá se mi, již bředeme síry peřejemi!peřejemi!“ Ale holky – bral je čert, – kroutí se a vrtí, ať hřmí plamy za nimi,nimi nebeští jak chrti, vidí, skrz ně andělů kterak těla svítí, sní: „Však naše na vděky jeden se přec chytí!“ 42
II.
PSYCHE RODINOVA.
CYKLUS SONETŮ.
[43]
I.
Jak zvolna kráčíš pod svým těžkým hávem, Jak zvolna kráčíš pod svým těžkým hávem,
 jen dolů hleď, jak splývá, jedna skála, při prvním kroku, zdálo se mi, smála se jemná tvář tvá v rámci vlasů plavém. Však tíha pokrývky tvé zlých dum splavem tě chýlí k zemi, jakby jsi se bála, a kráčíš jako vzdušný květ, mdlá, malá, jak šla bys bouří ve vln chumlu dravém. Ó Psycho lidstva! Nad dějinným proudem tak jsi se kolikrát již zastavila hlas slyšíc: Světa děj že světa soudem! A chtěla’s vpřed a nemohla hnout oudem, neb vázla odvaha tvá i tvá síla nad tříští věků, zašlých rodů troudem! 45
II.
Však půjdeš dále, útlá Psycho milá, Však půjdeš dále, útlá Psycho milá,
 květ musí kvést a dál jít Ideal, jenž před tebou jde přísný dál a dál, chce, abys nechala stop, že jsi žila. Ó, nekloň hlavu, kterou nahrbila ta tíže věků a plášť drsný skal, ten odhoď směle a s ním chorý žal a zaplaň v slunci smělá, čistá, bílá! Ta posa resignace, smutku, mdloby ti nesluší, ó nesmrtelných dcero! Máš přece prsy, z kterých tryská žití! Jdeš nohou pevnou, projdi temnot doby, jdi k cíli přes tůně a skalin stero. Tvůj Ideal jde napřed a vždy svítí... 46
III.
A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží
 a k zemi stahuje mé vzdušné tělo, to nadarmo se touhou rozepělo a marně chví se pod tou skalní mříží. A oko hloub a hloub se v propast hříží, a slovo rtů se dávno odmlčelo, jest snem a zdáním, skutkem co být mělo, krok vrávorá a hlava se víc níží...níží...“ Ó mimoso své nekonečné pouti, jak mi tě, vzdušný motýlku můj, líto! Chceš stále vpřed, a nemůžeš se hnouti. Co Věčnost nad tebou skrz hvězdné síto se hrne veletokem, kaskádami... Ó Psycho, dítě bohů, zůstaň s námi! 47
IV.
Ó, zůstaň s námi, duše všehomíra, Ó, zůstaň s námi, duše všehomíra,
 atome v tisíc mozků roztříštěný, ty přetrváš vše proudné Času změny, ty jediná jsi básníků všech lýra! Svět celý tobě patří, země sirá, buř jekem polnic, dumej tichem pěny, vždy zvítězíš, neb v posled úsměv ženy, jímž vládneš, propasti vše sklene, svírá. Ty péru, dlátu, štětci zdřímnout nedáš, vždy slov najdeš a tón barvy pravý, ty umění všech poklady zde zvedáš! Ty v tichu skleneš pravý oblouk slávy, ty pouze třímáš kahan světla žhavý, my pouze pracujem – ty víc, ty hledáš! 48
V.
Ty nosíš v sobě světy běd a blaha, Ty nosíš v sobě světy běd a blaha,
 ba skoro sama život jsi zde celý, kde zárodky všech citů odumřely, jen tebou tryská soucitu zas vláha. Buď Isis v závitkách, či zjev se nahá! Kol tvých úst bloudí pravdy zlaté včely s myšlenky medem; vždy tvůj pohled vřelý v led srdcí sobců svatým ohněm sahá. A proto s námi vytrvej, ó Psyché, a neusni nám ve ňadrech ni v mozku, tam dýchej žár a krve var a vření. Ty aureolou ozař každou trosku, ať zrcadlí se věčnem naše chtění jak svaté hvězdy ve zátoce tiché. 49
VI.
Zda vyčetl jsem všecko z tvojí pósy, Zda vyčetl jsem všecko z tvojí pósy,
 co obr nad Sekvanou vtělil do tě? Zda myšlenku jsem urval Jeho hmotě? Tak mohou kolem jít a ptát se mnozí. Tak v shonu, víru všední denní prósy se tyčíš, balvane, a v každé notě tvé písně zpívá touha po životě, nechť mrtví bozi a nechť osud hrozí. Moderní sfingo! – rozhrnuj plášť těžký, pod kterým úpíš, vzepni skleslé týmě, vždy vavřín patří ti a kahan kněžky. Však nezoufej! Tvé jest i naše břímě, bol stejný tuhý sval i píseň zpívá, a vytrvalým pouze sláva zbývá... 50
III.
NÁLADY.
[51]
KRÁSNÝ DEN V PODJESENI.
Proč v podjeseni krásný den mne bolí? Že sotva takých druhů bude mít! Že za ním přijde větrů štkaní v poli a zimní mlhy vlhký na pažit. Že snad již posledním jest rozloučením a s bohem barvám, tónům, svitům všem; vím, nevděk to, že málo tak jej cením, tím vinno tušení, že sledním dnem. Ó, dívko, jež mi nastavuješ ústa, čí vina, že je líbám s trpkostí? Vím, spadne jiným prška růží hustá, nic tomu, kdo dal sbohem mladosti. 53
KRVAVÝ ZÁPAD.
Jak do řeky své chmurné zlato hází, až ze dna její vstává fantasticky, jak po tabulích oken všech se plazí, mne rozladí v své teskné slávě vždycky. Ruch města tiše kolébá se pod ním, jen ztlumeně sluch rozeznat jej může, a po řece v dál na zrcadle vodním viz rozházené smutné jeho růže. Den skonává a smrt svou halí tmami. Ten západ obraz lva jest, jemuž z rány krev teče na boku a teče z tlamy a jenž má všecky zuby vylámány. A s takým ubitým lvem dnes mne právě kýs přítel srovnával... Svit hasne v řece, já cítím ránu na srdci i hlavě, však co jest sláva? Lvem když byl jsem přece! 54
PŘED BOUŘÍ.
Duby, buky, jilmy hrází jak stráž stojí, s vichry v těžkém boji chví se, paží lomí, vzdálené co hromy od východu táhnou... Duby, buky, jilmy lámou se a kvílí, jak v nich vítr šílí, blesk jak bledě siný přelét mračen stíny – a ta lada prahnou... Duby, buky, jilmy zmítají se, praští, ve vichřice plášti svíjí se a křiví, kentauři jak diví když si do kštic sáhnu. 55
PO BOUŘI.
S dlouhým, táhlým rachotem hrom se vzdaluje, čerstvým deštěm voní zem, pták se raduje. Všecko dýše ze všech pór nový žití dech, západ šlehá v mračen sbor, v perlách tone mech. Všední motiv ku básni ve pozdní tvůj věk: „Tobě též se vyjasní, ztichne bouře jek. Rovněž sobě oddechneš, z dusna bude chlad, a jen písně, kam se hneš, v sny ti budou hrát!“ 56 Tak si zpívá naděje, tak mne konejší, však ty bouří peřeje jsou mi milejší. Svědky jsou mi, že jsem žil, a já žil tak rád, pak jen vím – až přijdu v cíl, půjdu už jen spat. 57
LETNÍ DNY A NOCI.
Dny letní jsou jak žhoucí korály na šňůře času zavěšené líně... Proč naši rtové žízní zkorali? V jakém je touhy osvěžíme klíně? A letní noci jediný jsou žeh. V nich vášeň křičí v luny stříbrojase z žen svítících těl, kde se stmívá břeh, na kterém vlna zmírá ve ohlase. A dny a noci jedna výheň jsou, do svlačců prchla svěžest s řevem ranním, kde sotva Psycha stane nožkou mdlou a kapku rosy srkne před svítáním. 58
JITRO V PARKU.
Ne, nepůjdu již v resignaci tupé kol oněch zahrad věčně zamčených; ty můžeš dále v mračnech kroužit, supe, tvůj hýkot zní mi jako dívčí smích. Leknínů bílé květy při měsíci jak prázdné misky tiše čekají, za mřížemi tam Faun co vráskolící se s chtíče svého šklebem netají. Vše tiché, stejné, jak to bývá vždycky. Faun nepohne se na svém podstavci, a lekníny se zavrou apaticky, až přeletí nad nimi krkavci. A obyčejný, střízlivý den vstane... Proč v písku jen sled dívčích kroků zbyl? Proč jsou ty třtiny kol tak polámané? Co vskutku dělo se, či já sem snil? 59
IMPROMPTU.
S všech věží zpívá „Ave“ zvonů hlas, za nimi ret můj chví se: „Marie!“ Kéž vzpomínek mých věčný zimostráz to jméno něžnou snítkou ovije, by jak zní s věží znělo v duši zas! 60
PODZIMNÍ DEN.
Do mírných tónů barev zladěných rudého vína, do brčálu chmele zří klidně trosky bohů kamenných, jimž babí léto stříbrnou tkáň stele do šatů řas i v nahé vděky směle... Již pozdní podzim do krajiny dých’. Spí v klidu všecko – listí zcuchané i barokové na terase vázy, i lomenice zámku zdeptané pod vichru cvalem, za jichž okraj hází žeň zvadlých listů ze stromů i mlází, jak v zlato ty, v měď ony tepané. Mdlé, líné slunce jde jak po špičkách, plá tříští pavučin, cos píše v písek, tu dřínu lístky podmaluje v nach, v žluť bledou padající lupen lísek. Hlas ave poledního z dálných vísek se tlumí v bílých vše hltících mhách! 61 Zde dlouho zasnít se – jest rozkoší. Ó, zašlých lásek milé vzpomínání! A severák park jestli zpustoší, cos utkví z vznětů všech i horování na prsech Pomony, na Fauna skráni, jichž na zbořené zdi sní sousoší... 62
PIANISSIMO.
Skloň se ke mně tichou večernicí, jež se v modrém temnu zachvívá, pohraj prořídlou a šedou kšticí, vítej pohled, který zřítelnicí unavenou mdle se usmívá! Vždycky poznám, vlídná sestro, tebe, jenom klidně při mém boku stůj! Ať v svém klínu Tebe houpá nebe, ať má duše, již vše studí, zebe, nese na vlnách svých obraz Tvůj! Oddaná a vždycky klidná dcero výsostí a smutku, mlčení! promluv ke mně, duchů čistá sféro, zhasni, rozsvěť snů a dojmů stero, rozchvěj nejtajnější tušení! Uhodni, a sama světlo, rci mi, proč tak planeš v ztichlou duši mou? 63 Cestami mne vést chceš tajemnými, nuž, ať sny a tužby v modré dýmy letních večerů se rozplynou! Sama potom k srdci mému lehni, svatou září požehnej mou skráň, sledním svitem do mé duše šlehni, jen mým spícím na dně bolem nehni, kol jdi plaše jako snivá laň... 64
BALLADA VOTIVNÍ.
Balladu sladké duši dnes já zpívám z celé srdce hloubi; to byla radost, jásot, ples, v kterých se nahé duše snoubí, hrdliček píseň v ztmělém loubí! To bylo velké opojení, to život byl v svém soujemu, to byla láska ke všemu, to bylo všech snů vyplnění! Ó, Psycho má, bloudící kdes, zde našla jsi cíl svého snění! Jak vzlétl bych až do nebes, tak lehce Tvojí na peruti! Co netřesků má skalný tes, co zvuků niva v procitnutí v mladého Jara zavýsknutí! Co skřivan trylků má v svém pění, co země vonných výdechů, 65 když vesny sláva v pospěchu se rozleje v kraj k oslnění, co kalíšků má drobný vřes, – zde našel jsem cíl svého snění! Věř, pampelišek nemá mez, když zlatem do daleka svítí, křepelka nemá „pět peněz“ v mateří doušky skryta kvítí, co srdce cítilo, co cítí! Plá slunce, všecko vře, se pění a v prvním, sladkém záchvatu tisíce drobných dukátů se směje v slunce rozjiskření. Však cítím to a Ty to věz, zde našli jsme cíl svého snění! Poslání:
Ó, nechci volat probuzení v ty sladké sny – to přijde dřív, než dokonán jest lásky div ve objetí a políbení! Blíž přitul se – víc ani hles. Zde našla jsi cíl svého snění! 66
IV.
FLIRT.
(CAUSERIE.)
[67]
TAJEMSTVÍ ŽENY.
Zpěvníky všech dob a věků, národů všech již jsem probral, od té první sladké noty, o lásce jež k ženě zpívá, až do poslední té křeči, v které darmo potácí se chabý člověk moderní. Probral, prohledal a pročet hledaje, v čem tají se nám ono divné, bájné kouzlo, kterým žena láká muže, jímž jej vábí, jímž jej dráždí, ono kouzlo starodávné nikde jsem v nich nenašel. Je to vůbec krása těla? Či to spíš je krása duše? Úsměv líček, záhyb tahů, linie rtů, boků ovál, 69 plné rámě, krásné kštice, pružné lýtko, vlna ňader, dobrý Bože, co to jest? Je to řeči svůdný hlahol? Je to písně nyvé kouzlo? Je to zážeh v hloubi oka? Je to vše to tajuplné duše, Psyché jmenované, je to sama „ženskost věčná“, jež nás k sobě táhne výš? Je to částka, je to celek? Je to shoda, souzvuk všeho? Je to odchylka dost malá od pravzoru věčné krásy? Je to píha na úbělu? Je to muška v nachu líček? Rozmar jak to stvořil sám? Je to tělo, je to duše? Je to souzvuk všech či rozkol? K hrdinům všem božské lásky od Jusufa ku Roméu od Fausta až ku Juanu kráčel bych a na to kouzlo tajemné žen rád se ptal. Lenského i Oněgina, Ortise i jeho pravzor, všecky nešťastné jich syny, jak je porodily věky, 70 až k těm našim plachým stínům, kteří v tupé resignaci utloukají zdraví, touhy, jimž jest štěstí pohádkou. Ale ona, sfinga věčná, tajemství své klidně drží ve svých drápech lesklých, jemných, plných vůně orientu na svých prsech, pyšnou vlnou sklenutých, tom ve úsměšku, před nímž každý se z nás chvěje bědný Oedip, ubohý! 71
ŠKÁDLENÍ.
I. I.
 Co se tiskne rukou v lesních zátiších! slavíci když tlukou v temných cypřiších, bílých ruček drobných, snědých ruček zdobných, podnikavých, snivých, bázlivých a chtivých v slastech nejvyšších! Ach, vy bílé ruce, provždy spojené k nejdivější muce lásky plamenné, jak se, ruce, máte, se srdcem když hráte, a pak vrhnete je bláta do ručeje, stokrát zhrzené! 72 II. II.
 Ústa, ústa, ústa, jak to prší zhusta polibky, večer deštěm vláhne... Co tvou duší táhne? Po čem srdce prahne, sny jsou kolíbky. Ústa, ústa, ústa, však má duše pustá leká se, o kolíbkách snění pro mne, děvče, není... zmlkni v políbení tužeb ohlase! Ústa, ústa, ústa... Moje touha vzrůstá. Naděje! Zaplaš ty sny s víček, však se andělíček tahů mých, tvých líček přec nám vysměje! 73 III. III.
 Samé kvítí! kam se pohled mračný stočí; z tulipánu malý černoch skočí a se řítí vavřín vzíti; z leknínu pak bílá vyskočila víla a chce kapky rosy s lístků píti. Samé kvítí! Na půl cestě černoch potkal vílu, ona od severu přišla, on však z Nilu, co však cítí oba, to lze snadno pochopiti; uměli se najít, aby chuť si zajít nechali v tom vášní dlouhém hromobití. Samé kvítí! Co jen možno, více nechtěj, synu, místo lauru dostane jen blínu, 74 kdo se chytí, tomu lze jen hořkou pravdu zříti. Bylo, není, políbení zbylo z všeho – kéž ti provždy do všech temnot svítí! 75
RONDÓ – IMPROMPTU.
Na vše, co jest pěkně kulaté, patří rondó – na Tvá ramínka, jichž se ret můj dotkne zlehýnka, na Tvé prsy, tuhé, bohaté; na Tvé boky i Tvá kolínka; Nana vše, co máš hrdě vypjaté, čeho blaží pouhá vzpomínka, čím kdy bylo srdce dojaté, na vše! K líbání jest vždycky záminka, zvlášť když u košilky zapjaté,zapjaté poutko dráždí... Zde se shledáte, zvlášť, když o číši číš zacinká, rtové, kteří rádi líbáte na vše! 76
PÍSEŇ.
Až budeš chtít – ty přijdeš již, tak mezi druhou, třetí, ve setmělou mé jizby tiš, jak šedá můrka vletí, a nedotkneš se střevíčky ni parket, jak let včeličky se sneseš ke mně potichu z mých retů píti kalichu mém vroucím ve objetí! A odejdeš – a přijdeš zas jak pravé, boží dítě, a v jitra první stříbrojas po špičkách na úsvitě mne vyvedeš tak pomalu, a jen z tvých retů korálů pít budu všecko v chvílích těch, však zatím tiše snít mne nech, prst na své rty vlož hbitě! 77
SLUNCE A LÁSKA. (S knihou „Skvrny na slunci“.)
Na slunce bráti teleskop, ó hvězdáři, jen chutě spěš, však na lásku jej chtíti brát, bylo by lásce s bohem dát, ač možná, že má skvrny též. Ni mikroskop, ni teleskop, jen v ňader hloubku oči stop a lásku bez skvrn nalezneš. 78
S DAROVANÝM ZRCADLEM.
Zde malé ruční zrcadlo! Jak do ručky je zvedneš, kéž vedle smavé tváře své mou zamyšlenou zhlédneš! Ne, aby prchl humor Tvůj a úsměv na Tvém líčku, sám nechtěl bych Tvých rozmarů hrát pouhou větrničku! Jen pouze proto, moje tvář by vedle Tvojí dlela, byť na chvilku jen prchavou, tu zadržeti měla ta křišťálová, zářící a skvělá jeho plocha, čím na mžik z krásy, z vděků Tvých v něm zrcadlí se trocha! Svěř ráda tomu křišťálu svá ňadra, bok i záda, i vlas, jenž černou kaskádou přes úběly ty padá! Že neutkví tam pro vždycky! Jakou by cenu mělo to zrcadlo, jež tělo Tvé by cele chytit smělo? Prs milenky své tyran kýs na číš si odlít nechal; ó, chápu, s plným pohárem jak ruče k ústům spěchal! Ó, nebi dík, že zrcadlo nic nepodrží sobě! Já musil pro Tvé půvaby bych ztratit oči obě! 79
V MILÉM KRAJI PO LETECH.
V pestré masce podjeseně, přírodo ty zádumčivá, co se něhy sladké skrývá v počase té nové změně! Přišel jsem zas, poutník chudý, v známé ty a milé kraje, kde strom každý i list hraje upomínkou v moje trudy. Kráčím kolem známých plotů, jakbych hledal svoje mládí; Kentaura to cvalem pádí s marnou touhou po životu! Mroucí květy, keřů třásně, těžké stromů baldachiny, blížící se noci stíny, trosky věčné, krásné básně! 80 Ano trosky... kudy kráčím, mládí bylo... Kentaur cválá cestou svou... cit žhne a sálá... darmo! – kruh svůj dále vláčím. 81
IMPROMPTU NA DRÁZE.
Zde něco, city vše co sráží: Na prstu kroužek zlacený, a ret se více neodváží chtít plaché budit ozvěny. Jinému patříš, krásko bledá, s tím štíhlým pasem – spěchej v dál! můj zrak se více nepozvedá, tvůj bořit nechci ideál. Až jednou v hvězdách sejdeme se, až nás astrální obemkne svit, snad i tvůj kroužek sesmekne se... Však můžem ještě šťastni být? 82
Tak jemně složit hnědou svou hlavu Tak jemně složit hnědou svou hlavu
 na prsa přítele v tiché sny, kdo jako Vy dovede? Naděje, slávu z odletu vracíte do Vesny! Již prchá nám život. Dal mi tak málo, to největší zbude nám kořistí, že citů spřežení divé nás hnalo, se najít – nechť v jeseni bez lisí! Tak zlé to není, trochu ho zbylo, na nezbytně mrtvý list fíkový... A kdyby ani to nestačilo, kdo hrděj’ by snes’ to jako Vy? 83
Tak z hloubi nitra písní v duši vzplát, Tak z hloubi nitra písní v duši vzplát,
 to zdaří se jen v žití jedenkrát, a každá jiná píseň vždy a všude té první písně slabý reflex bude. Víc nelze ani říci v světě tom, vše zdrtí blesk, tu utluče vše hrom... Co píseň dechla... jedině tu zbývá, ó, kéž ta věčně v srdci Vašem zpívá! 84
Čas, abych splnil, co jsem slíbil, Čas, abych splnil, co jsem slíbil,
 se blíží denně víc a víc, teď ptám se, zda jsem nepochybil, v lesk patře vašich zřítelnic? Vím, to se slíbí snadně, rychle, kdy líčka žhnou a hoří zrak, však pozděj praví srdce ztichlé: „I drápkem chycen, jat jest pták.“ Co dělat? – Slovo slibu platí, ty krásné oči čekají, ba zvědavosti ve závrati se ani odbýt nedají. Neb vědí, – slovo splnit musím, a že je splním, to ví bůh! ač banální si frázi hnusím, chci dvorně zaplatit svůj dluh. Tož konstatuji vlídnost vaši, i ňader bujné zvlnění, 85 i pohled, pod ním srdce raší, zas v nové citů vzkypění... A lituji jen, že jest pozdě! Vám, sympatická, nedím nic, neb pták jsem v opuštěném hvozdě, a noc se blíží víc a víc. 86
SETKÁNÍ NA PLESU.
I. (V půlnoční pause velkého plesu On a Ona sedí vedle sebe pod skupinou palem v tichém hovoru.)
On. Tak si budem vždycky něco povídati potají, kde se ruce v stínu sejdou, dřív než rty se potkají. Ona. Ovšem najdou, potkají se – ale klidu nedají. On. Všecko je to v moci vaší – vílo moje spanilá! Kde je místo v duši, těle – tam vy jste je ranila. 87 Ona. Dnes to lituji už, pane, jak jsem byla zpozdilá! On. Můžete si vyčítat vše něžným pláčem holubic, neřeknete však si sama, co je málo a co víc? Ona. Já si klidně mohu říci: Dohromady všecko nic! 88 II. (Pausa. Ona se rozpačitě skrývá za vysoký vějíř s obrubou velkých tmavorudých macešek – On se Dívá na špičky svých lakýrek.)
On. Nic a všecko! – Moje paní, co tu chceme rozeznávat, jeden přijímati může, druhý musí všecko dávat. Ona (vzdychne). Ach, to sen byl mého mládí, sněhy minula je zavát. On. Minula? – Proč? Sejdeme se třeba jak dnes po letech, cítíme, jak ňadry táhne starý, harmonický vzdech. Ona (za vějířem sladce). Všecko se zas žhavě třese na květech i poupatech! 89 On (pokračuje). Stará píseň pět zvoní. – Lásky? – Říci bych se děsil. Přízně milé? – Raděj skráň bych v odříkání tiše svěsil. Ona. Tak to bývá, ty jdeš k žatvě – jak je možná, kde jsi nesil? 90 III. (Skloní vějíř a zadívá se mu dlouho a hluboko do očí, on nevydrží její pohled a začíná si pomalu svlékati rukavičky.)
On. Jaké vedro! Jaké dusno! Ona. Máte pravdu, příteli! On. Zmrzlina snad vhod by přišla. – Obstarám ji, chcete-li. Ona (s ironickým úsměvem). Zmrzlina? – Vše zmrazeno jest, doteky i pocely! (Pausa.)
91 On. Můžete snad pravdu míti – na vás pouze záleží, ret se třeba na zmrzlině – na čem duše osvěží? Ona. Vaše obraznost kam těká, oř bez uzdy, otěží?! 92 IV. (On k ní poposedne blíže a nepozorovaně tahá šňůru jejího vějíře.)
On. Bývaly to zlaté časy – lze již přiznati se k tomu, když mi přáno chodívati v sady u vašeho domu. Ona. Máte pravdu. – Tenkrát šlo to – nevadilo pranikomu. On. Nejen přes práh domu, paní, též i přes práh budoiru, v letním slunci kterak jsme se tulili tam, ptáci v páru. Ona (vzdychne). Máte dobrou pamět, pane – 93 On. Správně, měl jsem vždy víc žáru. Ona (cítí se raněna). Více žáru? – On. – Divíte se? Vždyť snad přece nejste vdovou. Ona. Ne, to víte... On. Tedy soudím, nostalgií pláte novou. Ona. Nostalgií? On. Zhrdáte již nevěstu hrát mramorovou? Ona. Zdá se vám? – Snad také možná. V žití všedním, neúprosném často duši žízeň schvátí jako po polibku rosném. 94 On. Nedivte se, nemá pták dost na zrníčku jednom prosném. (Zamyslí se pouze.)
95 V. On. Kam vše sjelo? Jaké ticho, nikdo nás tu nevyhledá! (Rozhlíží se kolem, pak utkví na jejím obličeji.)
Což jste mi tak zamyšlená a tak nyvě, snivě bledá? Ona (v snění). Vidím, kdesi velké slunce nad mořem jak z mlh se zvedá! On (chytí za vějířem její ruku, ona nazvedne vějíř jako ochranný štít a podrží za ním jeho ruku ve své). Máte posud stejnou ruku, dráždivou a vlhkou, měkkou, jak zdroj mi vždy připadala, který chce se snoubit s řekou. Ona (uhodí jej lehce vějířem). Nemluvte dál... – plakala bych – 96 On. Moje slzy dávno tekou. Ona. Binokl je dobře tají – můžete je nechat jen! On. Nač je probouzíte znova? Nechte snem, co bylo sen! Ona (prudce). Sen to nebyl! Sen to není, kdy budete spokojen? 97 VI. (Pausa. On zarputile mlčí.)
Ona. Doby lásky! Doby něhy! Všecko jest jen nadšení! Z toho všecko, vůle, skutek, tužeb cíl se pramení... Proč se mění vše a srdce umdlí se a kamení? On (nudně). Přestaňte do lesů volat – echo brzy oněmí... Ona. A co tuch a snů jen zmírá s vadnoucími růžemi! Ale růže přijdou s jarem – ožijem pak se všemi. On. Pochybuji... 98 Ona. Věřím pevně... On. Nevím, v co jen? Ona. V ruky stisk, v jediné rtů doteknutí – duší nesmrtelný zisk, věřím v plamen na dně vašich očí, jenž se divě blysk! On. Dítě posud?... Ona. Proč vy nejste? On. Muž chce, paní, vždycky víc. Nestačí mu ruky stisk a žár nebeských zřítelnic! Slovo prchne. – Povzdech? mizí. – Čekal vše – co přijde? – Nic! (Prudce vstane.)
99 VII. (Ze sálu zazní fanfáry lesních rohů označující nový začátek tance. Přejdou ve kvapík.)
Ona. Konec všeho – On. Muž váš čeká – Ona. Nejvyšší čas vstát a jít? On (podává jí rámě). Není libo, milostivá? Ona. Díky, pane! Nechte být! 100 On (s úsměvem). Kdož by se jen tázal po tom, co chce ztřeštěný vždy cit! Ona. Máte pravdu... Ale krásný,krásný byl ten mžik – ó, díky zaň! On. Jak jste skromná, milostpaní, přijměte mé úcty daň! (Políbí jí ruku.)
Ona. Díky, pane – Na shledanou! On. Jak se třese vaše dlaň! (Zajdou do hlavního sálu a zmizí v zástupu hostí.)
101
VYZNÁNÍ.
Ne, cestou k slávě – to ví bůh, směr nešel mojich snah, já k chvále byl i haně hluch, jen klidný soud mi drah. Já chtěl jen sebe vyslovit a co v mé duši vře, co slzou v oku tají cit, co na rtech písní mře. Já za myšlenkou spěchal svou, tvar plastický jí dát, a pak ať chválí, ať se rvou, jí dál a neustát. Snad mnohé dobré tu i tam, vím, zhatilo se víc, a v posled bych dal celý krám za klid svých zřítelnic. 102 Za srdce harmonický tluk všech ód a hymen chvit, jen přemoci ves nesouzvuk, jen dovést plně žít. Jen zachovati sobě v sled ze všeho čistý ples, pro krásu otevřený hled, pro dobro vřelý vznět. A dál již nic. – Nechť v kadeře mi napad’ šedin sníh, zřít k nebi stále v důvěře, být věčně mlád i v nich. A k nezdarům a slabostem se klidně pousmát a díky šeptnout vlídným rtem, až bude nutno spát. 103
PÍSEŇ.
Vyzpíval jsem duši celou... A co svět mi dal? Nezabudku s imortelou, vzpomínku i žal. Nezabudkou oči skryji, rozloučím se s vším, imortelu – poesii k srdci položím. Ať tam obě klidně leží, v duši mír a šer, nechci víc... ať na hrob sněží tiše podvečer... 104
ŽIVOT A KARTY.
Tak málo my zmůžem a chceme vždy víc, a mluvíme, řečníme z plných vždy plic, však život – ach, prchá dále; den po dni se noří v tom z věčnosti mlh, ať bolestí, radostí, pohled náš zvlh’, chcem přebít eso i krále. A máme jen sedmičky ve dlani své, a Osud nás dál a dál přebíjet zve, čím? – těmito caparty v dlani, a nežli se nadějem, konec hry již a dožit je život náš, dopita číš a přijde umírání. 105
S KNIHOU BÁSNÍ SHELLEYOVÝCH.
Kdys v máje čase, v době, kdy se věří, mi ruka přítele tu knihu dala, ta pod poduškou mojí často spala a mezi stromy bloudila i keři. Tak snivá, tklivá, ptáka hebké peří že sladší není, v sny mne zkolébala... Ó, kéž by stejně v duši tobě hrála, vem v poušť ji žitím, nežli se nám zšeří. A zchvátí-li tě čarovnou svou mocí, ty můžeš více nežli krásu pouhou z ní vyčísti: mou lásku ve dne v noci. A zabuší-li srdce novou touhou, je ztiš té knihy kouzelnými rytmy, jak hlavu tvou bych líbal v sladkém přítmí! 106
NA CESTU. Své dceři ke dni 29. listopadu 1907.
Otevři se, mladá duše, otevř ze všech stran, čím jsi žila v snění, tuše, zaplaň do všech hran! pojmi zem, obsáhni nebe, vyslov oceán! Před tebou svět, život leží, klavír bezmezný, sáhniž doň duch mladý, svěží, dívčí, líbezný! pochopiž jej, vpij a vrať se v jasu vítězný. Každý člověk svět buď pro tě, hledej a čti v něm, poesii vybav hmotě s krásy úsměvem; 107 vřele ciť a plně vnímej, vlídná k všemu, k všem. Umění jest vážná meta, cesta daleká, za vším, co tu vře a zkvétá, hledej člověka! Kdo jest silný, úkladů se žádných neleká. Já chci tiše státi stranou, stopovat tvůj vzrůst, s láskou jdi a na shledanou a hleď stále růst! Zachovej si poklid v srdci, úsměv dětských úst! Vlna dojde k svému cíli, paprsk najde hráz, krásy zvěst tě neomýlí, její sleduj hlas, věrna sobě – pravdu v duši a v svém srdci – nás! 108
SONET INTIMNÍ.
Den po dni monotonním spádem splývá, můj roste hoch a na vdavky je dcera; změť mračen vybouřených za mnou šerá, jen pozdní slavík resignace zpívá. A žijužiju, jako žil jsem odjakživa, jen zdá se mi, že volněj z mého pera můj starý vzdech i tužba moje sterá ne v květné listy se, leč v žulu vrývá. A cítím, jednou bude tato žula tím kamenem, jenž na mou rakev klesne, pak zbudou po mně slabé upomínky... Snad ruka zmdlí, jež okovy mé kula! Proč kula je? – A proč tak byly těsné? vnuk zeptá se... Kol ticho – ani zmínky. 109
CESTOU KOL JEDNOHO HŘBITOVA.
Jeden pozdrav přes tu zeď, odkud není odpověď! Ach, to osud nelidský, vše tu nechat navždycky, musit v středu všeho stát, s bohem dát a pryč se brát. Ty, jež pod tím drnem spíš, což o našich bědách víš? Žila’s šťastna v žití tom, klidná jako květ a strom. A když zhasla’s lehýnce, dál nám žiješ v vzpomínce. Tebe nemůž’ tížit zem... nuž, tak pozdrav jeden vem, jeden pozdrav přes tu zeď, odkud není odpověď! 110
PÍSEŇ.
Lekníny se zavírají, ocún v lukách vlhkých sní, kdo jsou staří – vzpomínají, na dny krásné, poslední! Potrhané pavučiny léta babího v kraj dál žene vichr v tmu a stíny, smutně lkaje z němých skal. Srdce! Zakotvi se chvilku v této době rozluky; z posledního léta trylku, z kvítku skalní opuky. Vzpomínky si ukryj v duši! Jen se jednou pousmát! Nebude ti jako hruši v šíré pláni štkát a lkát! 111
REQUIEM.
Ze světa až půjdu kdys, na věčnosti temný mys, tam se ztratím – co tu zbude? Bledá tvář a klidný rys. Chvilku promluví on k vám, k tomu, kdo tu kráčí sám, že již nevím, co mne hnětlo, vše již zapomněno mám. Tvář ta neřekne mu víc, leda snad: tuch na tisíc nadějí a snů zde hřmělo, celé světy! – dnes již nic. Poutníku, kdo přijdeš sem, naučení to si vem’: Vrchol moudrosti zde tvář jest obepjata věčným snem. 112
CAUSERIE.
Být duchaplným na povel poetům často ukládá se, ve vlastním dlužno rýti mase a přitom nestřít s duše pel. Jen jako motýl zlehoučka se dotkne květu, tknout se lásky, vše prostě říc a bez otázky to stkát jak nitku pavoučka. Hrubými prsty všednosti tkáň citů ryzí nepošpinit, včas váti chlad a včas tě stínit, vše s gracií a smělostí. A citu démant průhledný do všední zasaditi fráse, za škrabošku vzít její saze, svůj sarkasmu škleb nezvedný. 113 A v tom, co píšu, mysleti na tebe jen, tě zříti všady, a s bolem nevědět si rady a provzdychat své století. Jen v paradoxu může tak mé jméno státi v tvojí knize, stesk trubadura v šaška říze vždy – jak svět chce to, – naopak. 113
ROMANCE.
Dusné, tmavé letní noci, co se, noci, ve vás děje? Kdos kdes volá po pomoci, vzduchem se cos líně chvěje, jako výkřik bez naděje, peruť sovy, měkká, těžká... Ach, kde moje láska mešká! Po hrázi jsem u rybníka kráčel, a tam utopence vytáhli... kol voda stříká... a já smrt zřel, toho žence, kterak leknínové věnce splítal nad tím bílým tělem, v rákosí pak smál se ztmělém. A já prchal podél hráze, jakoby mne ďábel honil, a já chvěl se v rovnováze, 115 jakby zrovna za mnou zvonil kopyty a již mne clonil perutí... ta byla těžká... Kde jen moje láska mešká?! 116
SLOKY.
My jsme se milovali – vy popřete to snad, já budoval jsem v tichu snů pestrých pyšný hrad. Rost’ z granitové skály vždy k nebi výš a výš, měl v základech mou víru, mých idealů říš. Pták v slunci mojich tužeb snů duhami tam hrál, jak by v něm ubytován byl svatý, věčný Grál, a u toho já Grála byl bědný Amfortas... Leč běda! – upomínka, proč se mi vrací zas? 117
RESIGNACE.
Žel, těžko je mi psáti v ty němé blány dál, vždyť vše, co moh’ jsem dáti, jsem již dal. Jdu neslyšen a tichý svou cestou napořád, vím, za cizí jsem hříchy hlavu klad. A nežádám již více, leč pouze klid a klid a k slunci zřítelnice obrátit. Jen „pokoj! pokoj!“ volám, a věru nechci víc. Jen kráse neodolám – vše mi nic! 118 A spadne-li kdy za mnou uznání vroucí list, tu hru oželím klamnou, tím jsem jist. 119
GHAZEL.
Zdá se ti, že málo písní tobě píši? Třeba dokladů, že stále v tobě dýši? Říkalo se druhdy, že jest králem básník ve své neobsáhlé, valné citů říši. Ovšem dnes to porovnání trochu kulhá, minulost čím právě od dneška se liší. Co zvu svým? Jen to, co v snění trhat mohu, z jiného mi drsný van již všedna čiší. Hýřit v rýmech, obrazech a sladkých verších, křídlem pouhé fráze povznášet se k výši, může stačit diletantu v hříčku pouze, sfér jenž hlahol v srdci vlastním neuslyší. Velké city, dojmy žádá velká báseň, velký ruch se bzukem čmela neutiší. Mám-li něco říci – ať to má svou váhu, ať již stojí za to, zvednout na to číši! 120
MODERNÍ ŽALM. (Parafrase básně Longfellowa „Co praví mladé srdce žalmistovi“.)
Neříkej, že všechno prchá na světě zde marným snem, čas že všecko zdeptá, zdrchá, krásu, lásku s požitkem. Když tu byly, měl’s je chvíli, proč’s jich plně neužil? Z věku svého jaré síly z těch se zřídel nenapil? Pro věčnost jich nezadržíš! Brzy splynou v zmar a šer; v dlani pro den vždy hrst držíš krásných, luzných efemér. Vybrati z nich jen ty krásné, to jest umění, věř, žít, a v tom, den již co ti hasne, slední krůpějí se zpít. 121 Všady krása k tobě volá, lásku jen v svém srdci měj! V osudu pak vírná kola směle sáhni – čaroděj! Máchni proutkem vůle směle, skutek se již dostaví, a v tom podoben buď včele, jež se nikdy neznaví. Ocenit pak, co jsi zažil, jiných soud tě naučí, po čem jsi se snažil, bažil, když ti klesne v náručí. Věř, svět krásný jest a bude s trochou lásky u lidí, opuštěné jen a chudé srdce vše to nevidí. Sebe neopusť v tom ruchu, nikdy chudším nebudeš, nebo jak duch mluví k duchu, bratry všady nalezneš. A byť vše to klamat mělo, smrt než tebe vyléčí, volné srdce, hrdé čelo ideal jest největší! 122
PÍSEŇ.
Půjdem ještě, byť i s chvatem, krajem tím a pěšinou, obláčky kde hoří zlatem, než se v mlze rozplynou, smutně, přísně kde se v nebe tyčí štíhlé topoly, půjdem zakotveni v sebe v kraj, kde nic již nebolí? Nevím, jestli měl bych síly krajem tím, tou cestou jít, maska zhynu, měsíc bílý kdy lesk mdlý stře na pažit, každé trávy na osině těžká slza leží tam, věř, šli bychom v samém stíně, ne víc v sobě, každý sám. Nechtěj nikdy vraceti se, kde jsi rozkoš lásky pil, 123 nebi rvát, co vzalo, mstí se tam, kdes jednou šťastný byl; nechtěj nikdy opakovat blaho dávno zašlých dnů, nech ten kraj, tu cestu plovat pouze zrcadlem svých snů! 124
V.
PAMÁTKY.
[125]
IMPROMPTU. (Paní Z. Š.......é.)
Za vše – ovoce i kvítí, co mi přišlo z Vaší ruky, v drsné žití nesouzvuky, nezladěnou hudbu žití vrhlo jemný ženy čár: rcete, jak mám děkovati? Kéž zde chudé slovo platí, vděčnost, jež mé srdce cítí, šeptne jen těch veršů pár. Ovoce i kvítí spolu Vaší něhou na mém stolu kynout bude, jak teď svítí v mého žití suchopár. Slatiňany, 11. září 1907.
127
SLOKY TVŮRČÍ.
Psát básně, myslíš, že jest kratochvíl, snu měnivého marné šálení? Jak mýlíš se, můj dobrý příteli! Mně básně psáti, celý žití cíl, co tvoje shony, kam ti povelí tvůj osud – věř, se víc to necenínecení, než básně psát – je psal’s, jak jsi je žil. V sled na jedno vše vyjde; sebe víc se snaž a namáhej v cíl marných dnů, hrst prachu z všeho zbude jen a nic a mrzutá tříšť velkolepých snů. Však sny ty přetrvají, v nich se cítí, jak lhala skutečnost, jak pravdou bylo sníti. 128
USKROMNĚNÍ.
Což letím? Jsem kams povznesen? Ba vskutku, stačím někam? Skřet za mnou syčí: Je to sen! Má pravdu: již se lekám. Což moh’ bych vskutku „někdo“ být? Ó, dětské sny a hračky! Líp někde v stínu lípy snít a poslouchati ptáčky. Ti líp to znají nežli ty, nad koncerty jsou všecky, jich zpěvů pohár vršitý již zněl v sen lidstva dětský. Co mohu já, čím já pak jsem? Viz v lese vřesu kytku, viz dívky, jdoucí úvozem, tu vlnu s ňader k lýtku! 129 Já básník? – Sny a bubliny, mnou povrch sotva zčeřen, a nežli stihnu hlubiny, jsem souzen, svážen, změřen. A proto vzlétat ku výši jest pouze bohům přáno, mně stačí sedět při číši a vyčkati až v ráno! 130
SOUDCI.
Jestli dnes o tobě mlčí se, proč by tě truditi mělo? V světě tom všecko zní, stihneš ty, všecko co znělo? Chvála vždy lichotí, hana vždy posupně v ucho ti zazní, chválou se pyšniti, hanou se truditi budou vždy blázni. V úl včel se rojících zajisté nestrčíš nikdy svou hlavu, lépe, když slyšel jsi přejít kol chaty své nevěstku, slávu! Čím je míň hlaholu, povyků, pochodů, prachu, tím líp je, brachu, cikáda v jilmu víc neztropí křiku než zvon ku poplachu! 131
SOBĚ STAČÍM.
Sobě stačím – hrdé slovo! Od jakživa byl jsem sám, proč by rámě cherubovo mělo vznést mne ku hvězdám? Komu zde se zázrak děje? Neodchylně krok co krok, děj se spřádá, rafij spěje, rána padá v prs i bok. Odsouzeným v naše peklo nezjeví se Spasitel, slzí byť zde moře teklo v naši bídu i náš žel. Proto ve všem stačit sobě bývá moudrost největší, nežli věčný poklid v hrobě ze všech snů tě vyléčí. 132
SKÁLY.
Do zvětralého skalin vápence Čas vryl své divy. Sochorem byl déšť a vichr spolehlivý tovaryš. Tak během doby stalo se, že skály, jichž tunelem hřměl dnem i nocí vlak, se zvenčí – vnitřku saze jen a dým – stát mohly jednou velkou galerií: Tu po jich délce stáčen celý zmok, tam skály výběžek na temném nebi by silhouettu jakous rýsoval. Ta měla velký nos a paruku a zlobně šklebila se. Jinde zas déšť milionů důlků nadělal do vápence, jak tisíc očí by se dívalo skrz listí lopuchy a ostružin. – Tam celá velká lebka se cenila, zřel’s oční důlky, nos, kost lícní, která příkře vyčnívala, leb ohromnou, jež blesky rozryta do noční tmy svítila příšerně, 133 pak celé stěny skal jak pylóny egyptských chrámů plných divných značek a neznámého písma. Rýhy, žlábky a díry, v kterých na sta jiřiček s hnízda urobily v opuce, že chvílemi se zdálo, kdos šel kolem, na druhé straně tunelu se mih, jak mrtvé oči zas by oživly. A místy bílé stěny vápence tak s deštěm vichr rozmlel, rozhlodal, že zdálo se ti, stojíš v kostnici, tu hnáty, kolen češky, obratle, tu klíční kosti, celé páteře jak dávných obrů tlících tady věk. Pár kroků dále v stinném úvale, tam svěží tráva bujela jak les. Proč vždycky, kdykoliv jsem kolem šel, ta scenerie rozbrázděných skal s tím svěží trávy dole zátiším se zdála mi tak neúplnou být? Já v duchu viděl vždy, jda okolo, mladíka s prostřelenou hrudí ležet v skal ústraní... pár kroků revolver se ztrácel v trávě... pár krůpějí mozku po stéblech šedě lesklo se, jak táh’ by po nich hlemýžď stopu stříbrnou, a kolem ticho sváteční a klid. 134
PO PREMIÉŘE „TRILOGIE O SIMSONOVI“.
Již dozněl potlesk davu. Hřál mou duši jak doušek chladivý po žáru vedra; však ve úkrytu, v taji ona tuší, co zítra již mi ruka jiná, štědrá na hlavu urážek a hany vsype, jak v prach mne zdeptá stará závist, záští a „dobrých přátel“ výtky. – Leť, ó šípe, a raň mne za to! Aspoň v rovnováze se octnou hana s chválou. V klidu plášti vše očekávám, věda, v žití dráze to nejde jinak, změna v život líný, po lístkách lauru močály bříst špíny a v nový vzlet spět s rozbodanou skrání. Já musil myslit staré na hodiny, z nichž skoro každá citlivou hruď raní, však slední zabíjí. Též přijde jednou! Nuž ať se ruce s kamením již zvednou, těch bylo víc, z nichž pučely mi růže. Vsled každý dělá jedině, co může, 135 ni Simson více nemoh’, rek mé báje. Tak mezi oslavou a mezi hanou dál půjdu cestou svojí vykázanou, snad mezi oběma již pravda zraje. 16. IX. 1907.
136
CESTOU.
Ó, lid mne zná a v srdce své mne vpíše, až malých závistníků zmlkne sbor. Lid ví, co něhy v mojich písních dýše, pro jeho snahy, sílu, vzlet a vzdor, lid jádro mé jest, nechť sám letím výše, v sny jeho mihnu se jak meteor... Vždy v konci toho lidu byl jsem celý a lid a básník si již rozuměli. 137
PŮLNOC.
Dvanáctá bije – její zvuk mne z dum a snů víc nevyruší, toť v bludiště mých dum a muk jak bzukot muší. To znělo již nad hlavou mou, co tak jsem kráčel žití hluší, a tento drsný povel tmou v sluch marně buší. Ba tento neodvane hles, co hluboko mi srdce kruší, znám dobře hodin mroucích ples, memento duší. Dí každá: „Bylo, není již!již!“ Jdou za mnou nové, jiné, tužší se hrnou – větší jejich tíž – Mlčet jen sluší!“ 138
MONOLOG SYLVESTROVSKÝ.
Tak vidíš, hochu, vánoce zas byly! Již nový rok se hlásí ryčným klusem. Mne skoro plní lítostí a hnusem, ne, oko mé že kalné a vlas bílý, ne, stará šíj má že se k zemi chýlí, co tvá se tají v kučer háji rusém, však v tobě že zřím pouze v zlomku kusém, co my jsme staří toužili a snili. Ty touže drahou půjdeš zas, můj hochu. Ó, připomeň si po řadě let děda, až poznáš trudů tíž a štěstí málo. Dnes ještě smavý, hravý neposeda, kéž potom za nejmenší blaha trochu si aspoň řekneš: „Žíti za to stálo!“ 139
KOLEDNÍCI. (Své ženě.)
Když před lety nám bába umírala, stín v očích měla, smrt seděla v líci, na chodbě ozvali se koledníci, však znáte je, ta drobná chasa malá! Že chorou budou rušit, choť se bála, šla rychle zavřít dvéře, okenici, však vtom již jejich píseň chodbou hrála, ta známá, tklivá, dětsky jásající. Když vrátila se ku nemocné v mžiku, zatím se bába rozplakala k vzlyku tak hořce, bolestně a usedavě. Co slyšela v té písni koledníků? Snad mládí své, když mříti měla právě, či sbohem přesladkému žití zvyku? 148
MORS.
Co mám zde najít, v této hrsti bláta (ptá skeptik se), kde krása jest jen maskou, a pocit nejsladší, jejž zveme láskou (dí básník, snílek), v podstatě je ztráta? Kde každý člověk tají v sobě kata, o každou píď kde válčí s žití sázkou, kde fráze, konvence jest ona vata, jíž vycpeš svět, stkán kokot, lumpů cháskou? Kde na dně všeho v posled Ona civí, jíž říkáme Smrt, smutný konec všeho, jak polyp storamenný všecko svírá; ta otázka, ten Ibsenův Velký křivý, ať drží sutky světa křesťanského, ať mořem dnem, očima hvězd k nám zírá! 141
BALLADA KU CHVÁLE PTÁKA.
Jak ve tropických pralesech, tak v stínech polabského proutí, i tam, kde lišejníků mech se smí jen bídně k slunci pnouti, jdeš s člověkem na jeho pouti, s odstíny barev tisíci smíš nebes výšin dolétnouti – Buď zdráv, ty ptáku pějící! Ó, leť si orla na křídlech, kde slední ledovec se hroutí, hosť tebe řek a jezer břeh, háj smavý mlýnů ve zákoutí, hrad tmavý ve rozvalin souti; přírody srdce bušící, jež nikdy nemůž’ utichnouti – Buď zdráv, ty ptáku pějící! Ať milenky mé zpíváš v snech, ať z hvozdů zasmušilých, douti 142 zkad slyším boha věčný dech, kterým chce hmota oživnouti, ať v prosté kleci zatiknouti smíš, kde krb svítí hořící: volnosti duchem budeš slouti – Buď zdráv, ty ptáku pějící! Poslání.
Tvůj zpěv jak perly navléknouti bych toužil v zvuků směsici kol šíje, kde smím podřímnouti – Buď zdráv, ty ptáku pějící! 143
PO PŘEČTENÍ LYRICKÉHO DÍLA JAROSLAVA KVAPILA.
Mně bylo tak, jak svatým Krista ženám, když zahradou šly v chladné jitřní chvíli, kde svěřen skalné hrobky němým stěnám spal smrtí těla miláček jich bílý. Já věřil, v nitru Tvém jak v hrobce skalné že všecko, provždycky mníš, mrtvé leží, ves vzruch a znět i city idealné, jež vítal jsem v Tvé první písni svěží. Vše ubito, vše udupáno, zdráno, tou jednou smrtí, mráz mne projel chvějný, já cítil, jak Tvé děsné bylo ráno, v němž poesie pták prch’ čarodějný. A že se nechce vrátit nikdy více, že nezláká jej Krása ani žena, že zakryla si Tvoje Musa líce, tím děsem také ztráty omráčenéomráčena! 144 Že’s zavřel knihu. Neb kde vláhy není, tam nadarmo se v srdce skály bije; leč Kristus vstal, a jež dnes v odmlčení, ta vstane jednou zas – Tvá poesie! Jen vzpomeň Rossettiho! K mrtvé ženě by smutek přemoh’, jenž jej k smrti tížil, své písně v rakev složil neprodleně a brzy pak se s hrůzou pro ně plížil. Neb cítil, že by nemoh’ pouští dlouhou, kterou jest život, bez písní dál jíti, že musil by se zalknout horší touhou, že zmůže vše, kdo Smrti moh’ v tvář zříti! Po čase sama, jež dnes vyhoštěna – jeť nesmrtelná – přijde píseň přece a lehce zaťuká, řkouc: „Já jsem změna, neb žena jsem, pusť ptáka do své klece! Jsem ještě krásnější, neb trpěla jsem, jsem silnější, neb vím, co Smrt je nyní!“ A otevřeš – nechť zchvácen němým žasem. Zpěv Smrt i Život jedním křídlem stíní! 145
SMUTNÁ BALLADA.
Bolest mne tíží – kam se hnu, všady, proč nemožno jedenkrát bez ní žít? Nadějí luzných vzdušné vy hrady, proč nutno vás vždy jen v troskách zřít? Ó, hořkne to na rtech, jak hořkne cit! Proč zrádné jsou, Živote, všecky tvé spády? A chtěl jsem tak volně, vesele žít! Láska mne tíží. – Tolik se smála, když poprv jsem ptal se jí: „Chceš mou být?“ Jen chvilku zde stála, mžitku jen spala na srdci mém – proč musila jít? Proč celá se nemohla tam skrýt? Snad já se bál vskutku, či ona se bála mne na oči zavřené políbit? Osud mne tíží. – Co jen s ním začnu? Do bouří štve mne, ruší můj klid, vlk vyje u dveří, sup hýká v mračnu, a slzy jen ret má, když chce pít. 146 Já dal mu srdce, můž’ ještě víc chtít? Denně chléb suchý Nutnosti načnu, v okovech ptáku těžko je snít! Poslání.
Písni má, prosím, běž k Resignaci, zburcuj a pros ji si pospíšit a řekni jí, že to jest bolestnou prací k trpět, milovat, sníti a žít! 147
FINALE SBÍRKY „ZAVÁTÉ STEZKY“.
Já nikdy nebyl synem Štěstěny, u kolébky mé ta se nestavila, já projít musil ledy, plameny, vše nebi urvat musila má síla; tož nediv se, že v nic již nevěřím, co náhodou by v klín mi mohlo spadnout; že raděj v křemen pěstí udeřím, než chtěl bych nad uvadlou růží svadnout. Syn práce jen a tuhých zápasů, i skývu chleba urvat jsem si musil, znám trudy Heraklův i Atlasů, a dlouhý boj ten skoro se mi zhnusil. Mé dílo ční zde. – Popřít lze je snad, však odčiniti těžko – půjdu dále, buď zhrda, úškleb, zapomnění, chlad mým údělem, je ryto v Žití skále! 148 OBSAH.
Prolog zaváté stezky5
I. ROMANCE IRONICKÉ A SENTIMENTÁLNÍ. Ballada11 Hřích14 Ballada bysterská17 Poklad22 Hortensie24 Svatební romance26 Labuť28 Nenapravitelný30 Causerie32 Romance o zlatém srdci35 Starý herec37 V panoptiku39 Pohádka41 Dcery Lotovy čili Ženská logika42
II. PSYCHE RODINOVA. I.45 II.46 III.47 IV.48 V.49 VI.50
149 III. NÁLADY Krásný den v podjeseni53 Krvavý západ54 Před bouří55 Po bouři56 Letní dny a noci58 Jitro v parku59 Impromtu60 Podzimní den61 Pianissimo63 Ballada votivní65
IV. FLIRT. Tajemnství ženy69 Škádlení72 Rondó – impromtu76 Píseň77 Slunce a láska78 S darovaným zrcadlem79 V milém kraji po letech80 Impromtu na dráze82 Setkání na plesu87 Vyznání102 Píseň104 Život a karty105 S knihou básní Shellyových106 Na cestu107 Sonet intimní109 Cestou kol jednoho hřbitova110 Píseň111 Requiem112 Causerie113 Romance115 Sloky117 Resignace118 Ghasel120 Moderní žalm121 Píseň123
[150] V. PAMÁTKY. Impromtu127 Sloky tvůrčí128 Uskromnění129 Soudci131 Sobě stačím132 Skály133 Po premiéře „Trilogie o Simpsonovi“135 Cestou137 Půlnoc138 Monolog sylvestrovský139 Koledníci140 Mors141 Ballada ku chvále ptáka142 Po přečtení lyrického díla Jaroslava Kvapila144 Smutná ballada146 Finale sbírky „Zaváté stezky“148
E: až + sf; 2002 [151]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 151

Věnování: Karafiát, Ferdinand
(„Korálové ostrovy“ a „Skryté zdroje“ měly tvořiti s touto knihou jakousi lyrickou trilogii, která zahrnuje lyrickou tvorbu mou z let 1905, 1906 a 1907. Pouze z technických příčin rozděleno dílo na tři samostatné celky pro sebrané spisy. Měl jsem za svou povinnost uvésti to aspoň zde při „Zavátých stezkách“, které věnuji svému milému příteli Dru. Ferdinandovi Karafiátovi v Konici, děkuje mu srdečně při tom za vše, co pro pochopení mé poesie na Moravě učinil. V Praze, dne 2. června 1908. J. Vrchlický.)