BALLADA.

BALLADA.
Hrabě: Kde máte, paní, dnes vše prsteny? Hraběnka: Ve stolku zásuvce jsou zamčeny. Hrabě: Rád zlato jich na vašich prstech zřím, jak válčí s leskem vaší pletě mdlým. Hraběnka: Jsou od vás; nechci jednat nevděčně, v hrách lásky však mi vadí zbytečně; a nedávno sen těžký na mne pad, že roztáhly se, z každého byl had, ten oči vypích mně, ten k srdci pad. 11 Hrabě: A kde jste, paní, nechala svůj pás, tak luzně sbíral šat váš plný řas? Hraběnka: Kdes na mém nočním stolku leží as, mně příliš těžkým byl, hruď svíral mou. Hrabě: Však čárně svítil a plál šerem, tmou;tmou (ó divné myšlenky mi hlavou jdou!)jdou!); Vám všecko vadí? Pás i prsteny? Hraběnka: Ba, v hlavě, v srdci cítím plameny, mně obtížný i šat být začíná, má hoří ruka, jak jej rozpíná... mně závažím i vlastní tělo jest... ó, neptejte se – ušetřte mou čest! Hrabě: Pás, prsten, šat i vlastní tělo též, vše zbytečné jest vám a na přítěž? Nuž řeknu vám: Ční v parku stará věž, 12 Jsou chladné, vlhké dlaždic kameny, však ochladí vše vaše plameny. A když jste zhrdla mými prsteny, na ruce okovy vám přikout dám, pás kajícnic, pln hřebů, stačí vám za zlatý pás, jenž drahokamy plál, a obtížný když hedváb se vám zdál, šat pytlový vás k zemi strhne zas. Hraběnka: Na vše ty sliby nestačí vám čas... (klesá)
Já, choti, soud váš předešla i vás. V prstenu, jenž měl být můj amulet, jsem našla v tajné schránce prášek – jed, jste volný – Tma kol, krve záplava....záplava... Hrabě: Dík, že jste byla aspoň – chápavá! 13