BALLADA.
Hrabě:
Kde máte, paní, dnes vše prsteny?
Hraběnka:
Ve stolku zásuvce jsou zamčeny.
Hrabě:
Rád zlato jich na vašich prstech zřím,
jak válčí s leskem vaší pletě mdlým.
Hraběnka:
Jsou od vás; nechci jednat nevděčně,
v hrách lásky však mi vadí zbytečně;
a nedávno sen těžký na mne pad,
že roztáhly se, z každého byl had,
ten oči vypích mně, ten k srdci pad.
11
Hrabě:
A kde jste, paní, nechala svůj pás,
tak luzně sbíral šat váš plný řas?
Hraběnka:
Kdes na mém nočním stolku leží as,
mně příliš těžkým byl, hruď svíral mou.
Hrabě:
Však čárně svítil a plál šerem, tmou;tmou
(ó divné myšlenky mi hlavou jdou!)jdou!);
Vám všecko vadí? Pás i prsteny?
Hraběnka:
Ba, v hlavě, v srdci cítím plameny,
mně obtížný i šat být začíná,
má hoří ruka, jak jej rozpíná...
mně závažím i vlastní tělo jest...
ó, neptejte se – ušetřte mou čest!
Hrabě:
Pás, prsten, šat i vlastní tělo též,
vše zbytečné jest vám a na přítěž?
Nuž řeknu vám: Ční v parku stará věž,
12
Jsou chladné, vlhké dlaždic kameny,
však ochladí vše vaše plameny.
A když jste zhrdla mými prsteny,
na ruce okovy vám přikout dám,
pás kajícnic, pln hřebů, stačí vám
za zlatý pás, jenž drahokamy plál,
a obtížný když hedváb se vám zdál,
šat pytlový vás k zemi strhne zas.
Hraběnka:
Na vše ty sliby nestačí vám čas...
(klesá)
Já, choti, soud váš předešla i vás.
V prstenu, jenž měl být můj amulet,
jsem našla v tajné schránce prášek – jed,
jste volný – Tma kol, krve záplava....záplava...
Hrabě:
Dík, že jste byla aspoň – chápavá!
13