ZAVÁTÉ STEZKY

ZAVÁTÉ STEZKY
[5] Vyšel jsem záhy ku milému chlumu v jeseni listí šperkem bohaté, chtěl přírodou jsem provésti svou dumu, leč div! vše stezky byly zaváté! Toť spousta listů hnědých, žlutých, zlatých, v odstínech sterých vichr je sem svál, směs listů žíhaných i kropenatých že dnes již uzřím, já se nenadál. Po noční bouři vzduch byl sladký, čistý a bezdné nebe modré jako dřív, kol v sadech jako včera mezi listy ležely jablek spousty, koše sliv. A stříbrné babího léta nitky se chytly do mých šedých kadeří, se záhonů zdravily aster kytky, že jeseň, těžko srdce uvěří! Tak vcelku vše by bylo stejné kolem, jak bylo dosud v luzném podletí, 7 jen toho listí nebýt, strání, polem, a každé chvilky nový přiletí. Měď, amethyst, do krve rubín splývá, přes ocúnků již plné pažity, jeseně kouzlo ve všem zpívá, kývá, jím všecky stezky jsou tu přikryty! Ó měkké kouzlo podzimu, ty tichou vše opřeď hudbou v třísni mlhavé, to mroucí listí jest mou slední pýchou, byť místy bylo trochu krvavé! Mně na něm leží paprsk usmíření, a vzpomínka mých žní tak bohatých, buď sladkou básní mi i rozloučení na stezkách svadlým listím zavátých! 8