ZAVÁTÉ STEZKY
[5]
Vyšel jsem záhy ku milému chlumu
v jeseni listí šperkem bohaté,
chtěl přírodou jsem provésti svou dumu,
leč div! vše stezky byly zaváté!
Toť spousta listů hnědých, žlutých, zlatých,
v odstínech sterých vichr je sem svál,
směs listů žíhaných i kropenatých
že dnes již uzřím, já se nenadál.
Po noční bouři vzduch byl sladký, čistý
a bezdné nebe modré jako dřív,
kol v sadech jako včera mezi listy
ležely jablek spousty, koše sliv.
A stříbrné babího léta nitky
se chytly do mých šedých kadeří,
se záhonů zdravily aster kytky,
že jeseň, těžko srdce uvěří!
Tak vcelku vše by bylo stejné kolem,
jak bylo dosud v luzném podletí,
7
jen toho listí nebýt, strání, polem,
a každé chvilky nový přiletí.
Měď, amethyst, do krve rubín splývá,
přes ocúnků již plné pažity,
jeseně kouzlo ve všem zpívá, kývá,
jím všecky stezky jsou tu přikryty!
Ó měkké kouzlo podzimu, ty tichou
vše opřeď hudbou v třísni mlhavé,
to mroucí listí jest mou slední pýchou,
byť místy bylo trochu krvavé!
Mně na něm leží paprsk usmíření,
a vzpomínka mých žní tak bohatých,
buď sladkou básní mi i rozloučení
na stezkách svadlým listím zavátých!
8