SETKÁNÍ NA PLESU.

SETKÁNÍ NA PLESU.
I. (V půlnoční pause velkého plesu On a Ona sedí vedle sebe pod skupinou palem v tichém hovoru.)
On. Tak si budem vždycky něco povídati potají, kde se ruce v stínu sejdou, dřív než rty se potkají. Ona. Ovšem najdou, potkají se – ale klidu nedají. On. Všecko je to v moci vaší – vílo moje spanilá! Kde je místo v duši, těle – tam vy jste je ranila. 87 Ona. Dnes to lituji už, pane, jak jsem byla zpozdilá! On. Můžete si vyčítat vše něžným pláčem holubic, neřeknete však si sama, co je málo a co víc? Ona. Já si klidně mohu říci: Dohromady všecko nic! 88 II. (Pausa. Ona se rozpačitě skrývá za vysoký vějíř s obrubou velkých tmavorudých macešek – On se Dívá na špičky svých lakýrek.)
On. Nic a všecko! – Moje paní, co tu chceme rozeznávat, jeden přijímati může, druhý musí všecko dávat. Ona (vzdychne). Ach, to sen byl mého mládí, sněhy minula je zavát. On. Minula? – Proč? Sejdeme se třeba jak dnes po letech, cítíme, jak ňadry táhne starý, harmonický vzdech. Ona (za vějířem sladce). Všecko se zas žhavě třese na květech i poupatech! 89 On (pokračuje). Stará píseň pět zvoní. – Lásky? – Říci bych se děsil. Přízně milé? – Raděj skráň bych v odříkání tiše svěsil. Ona. Tak to bývá, ty jdeš k žatvě – jak je možná, kde jsi nesil? 90 III. (Skloní vějíř a zadívá se mu dlouho a hluboko do očí, on nevydrží její pohled a začíná si pomalu svlékati rukavičky.)
On. Jaké vedro! Jaké dusno! Ona. Máte pravdu, příteli! On. Zmrzlina snad vhod by přišla. – Obstarám ji, chcete-li. Ona (s ironickým úsměvem). Zmrzlina? – Vše zmrazeno jest, doteky i pocely! (Pausa.)
91 On. Můžete snad pravdu míti – na vás pouze záleží, ret se třeba na zmrzlině – na čem duše osvěží? Ona. Vaše obraznost kam těká, oř bez uzdy, otěží?! 92 IV. (On k ní poposedne blíže a nepozorovaně tahá šňůru jejího vějíře.)
On. Bývaly to zlaté časy – lze již přiznati se k tomu, když mi přáno chodívati v sady u vašeho domu. Ona. Máte pravdu. – Tenkrát šlo to – nevadilo pranikomu. On. Nejen přes práh domu, paní, též i přes práh budoiru, v letním slunci kterak jsme se tulili tam, ptáci v páru. Ona (vzdychne). Máte dobrou pamět, pane – 93 On. Správně, měl jsem vždy víc žáru. Ona (cítí se raněna). Více žáru? – On. – Divíte se? Vždyť snad přece nejste vdovou. Ona. Ne, to víte... On. Tedy soudím, nostalgií pláte novou. Ona. Nostalgií? On. Zhrdáte již nevěstu hrát mramorovou? Ona. Zdá se vám? – Snad také možná. V žití všedním, neúprosném často duši žízeň schvátí jako po polibku rosném. 94 On. Nedivte se, nemá pták dost na zrníčku jednom prosném. (Zamyslí se pouze.)
95 V. On. Kam vše sjelo? Jaké ticho, nikdo nás tu nevyhledá! (Rozhlíží se kolem, pak utkví na jejím obličeji.)
Což jste mi tak zamyšlená a tak nyvě, snivě bledá? Ona (v snění). Vidím, kdesi velké slunce nad mořem jak z mlh se zvedá! On (chytí za vějířem její ruku, ona nazvedne vějíř jako ochranný štít a podrží za ním jeho ruku ve své). Máte posud stejnou ruku, dráždivou a vlhkou, měkkou, jak zdroj mi vždy připadala, který chce se snoubit s řekou. Ona (uhodí jej lehce vějířem). Nemluvte dál... – plakala bych – 96 On. Moje slzy dávno tekou. Ona. Binokl je dobře tají – můžete je nechat jen! On. Nač je probouzíte znova? Nechte snem, co bylo sen! Ona (prudce). Sen to nebyl! Sen to není, kdy budete spokojen? 97 VI. (Pausa. On zarputile mlčí.)
Ona. Doby lásky! Doby něhy! Všecko jest jen nadšení! Z toho všecko, vůle, skutek, tužeb cíl se pramení... Proč se mění vše a srdce umdlí se a kamení? On (nudně). Přestaňte do lesů volat – echo brzy oněmí... Ona. A co tuch a snů jen zmírá s vadnoucími růžemi! Ale růže přijdou s jarem – ožijem pak se všemi. On. Pochybuji... 98 Ona. Věřím pevně... On. Nevím, v co jen? Ona. V ruky stisk, v jediné rtů doteknutí – duší nesmrtelný zisk, věřím v plamen na dně vašich očí, jenž se divě blysk! On. Dítě posud?... Ona. Proč vy nejste? On. Muž chce, paní, vždycky víc. Nestačí mu ruky stisk a žár nebeských zřítelnic! Slovo prchne. – Povzdech? mizí. – Čekal vše – co přijde? – Nic! (Prudce vstane.)
99 VII. (Ze sálu zazní fanfáry lesních rohů označující nový začátek tance. Přejdou ve kvapík.)
Ona. Konec všeho – On. Muž váš čeká – Ona. Nejvyšší čas vstát a jít? On (podává jí rámě). Není libo, milostivá? Ona. Díky, pane! Nechte být! 100 On (s úsměvem). Kdož by se jen tázal po tom, co chce ztřeštěný vždy cit! Ona. Máte pravdu... Ale krásný,krásný byl ten mžik – ó, díky zaň! On. Jak jste skromná, milostpaní, přijměte mé úcty daň! (Políbí jí ruku.)
Ona. Díky, pane – Na shledanou! On. Jak se třese vaše dlaň! (Zajdou do hlavního sálu a zmizí v zástupu hostí.)
101