ŠKÁDLENÍ.

Jaroslav Vrchlický

ŠKÁDLENÍ.
I. I.
Co se tiskne rukou v lesních zátiších! slavíci když tlukou v temných cypřiších, bílých ruček drobných, snědých ruček zdobných, podnikavých, snivých, bázlivých a chtivých v slastech nejvyšších!
Ach, vy bílé ruce, provždy spojené k nejdivější muce lásky plamenné, jak se, ruce, máte, se srdcem když hráte, a pak vrhnete je bláta do ručeje, stokrát zhrzené! 72
II. II.
Ústa, ústa, ústa, jak to prší zhusta polibky, večer deštěm vláhne... Co tvou duší táhne? Po čem srdce prahne, sny jsou kolíbky.
Ústa, ústa, ústa, však má duše pustá leká se, o kolíbkách snění pro mne, děvče, není... zmlkni v políbení tužeb ohlase! Ústa, ústa, ústa... Moje touha vzrůstá. Naděje! Zaplaš ty sny s víček, však se andělíček tahů mých, tvých líček přec nám vysměje! 73
III. III.
Samé kvítí! kam se pohled mračný stočí; z tulipánu malý černoch skočí a se řítí vavřín vzíti; z leknínu pak bílá vyskočila víla a chce kapky rosy s lístků píti.
Samé kvítí! Na půl cestě černoch potkal vílu, ona od severu přišla, on však z Nilu, co však cítí oba, to lze snadno pochopiti; uměli se najít, aby chuť si zajít nechali v tom vášní dlouhém hromobití. Samé kvítí! Co jen možno, více nechtěj, synu, místo lauru dostane jen blínu, 74 kdo se chytí, tomu lze jen hořkou pravdu zříti. Bylo, není, políbení zbylo z všeho – kéž ti provždy do všech temnot svítí! 75