ŠKÁDLENÍ.
I.
I.
Co se tiskne rukou
v lesních zátiších!
slavíci když tlukou
v temných cypřiších,
bílých ruček drobných,
snědých ruček zdobných,
podnikavých, snivých,
bázlivých a chtivých
v slastech nejvyšších!
Ach, vy bílé ruce,
provždy spojené
k nejdivější muce
lásky plamenné,
jak se, ruce, máte,
se srdcem když hráte,
a pak vrhnete je
bláta do ručeje,
stokrát zhrzené!
72
II.
II.
Ústa, ústa, ústa,
jak to prší zhusta
polibky,
večer deštěm vláhne...
Co tvou duší táhne?
Po čem srdce prahne,
sny jsou kolíbky.
Ústa, ústa, ústa,
však má duše pustá
leká se,
o kolíbkách snění
pro mne, děvče, není...
zmlkni v políbení
tužeb ohlase!
Ústa, ústa, ústa...
Moje touha vzrůstá.
Naděje!
Zaplaš ty sny s víček,
však se andělíček
tahů mých, tvých líček
přec nám vysměje!
73
III.
III.
Samé kvítí!
kam se pohled mračný stočí;
z tulipánu malý černoch skočí
a se řítí
vavřín vzíti;
z leknínu pak bílá
vyskočila víla
a chce kapky rosy s lístků píti.
Samé kvítí!
Na půl cestě černoch potkal vílu,
ona od severu přišla, on však z Nilu,
co však cítí
oba, to lze snadno pochopiti;
uměli se najít,
aby chuť si zajít
nechali v tom vášní dlouhém hromobití.
Samé kvítí!
Co jen možno, více nechtěj, synu,
místo lauru dostane jen blínu,
74
kdo se chytí,
tomu lze jen hořkou pravdu zříti.
Bylo, není,
políbení
zbylo z všeho – kéž ti provždy do všech temnot svítí!
75