VYZNÁNÍ.
Ne, cestou k slávě – to ví bůh,
směr nešel mojich snah,
já k chvále byl i haně hluch,
jen klidný soud mi drah.
Já chtěl jen sebe vyslovit
a co v mé duši vře,
co slzou v oku tají cit,
co na rtech písní mře.
Já za myšlenkou spěchal svou,
tvar plastický jí dát,
a pak ať chválí, ať se rvou,
jí dál a neustát.
Snad mnohé dobré tu i tam,
vím, zhatilo se víc,
a v posled bych dal celý krám
za klid svých zřítelnic.
102
Za srdce harmonický tluk
všech ód a hymen chvit,
jen přemoci ves nesouzvuk,
jen dovést plně žít.
Jen zachovati sobě v sled
ze všeho čistý ples,
pro krásu otevřený hled,
pro dobro vřelý vznět.
A dál již nic. – Nechť v kadeře
mi napad’ šedin sníh,
zřít k nebi stále v důvěře,
být věčně mlád i v nich.
A k nezdarům a slabostem
se klidně pousmát
a díky šeptnout vlídným rtem,
až bude nutno spát.
103