SMUTNÁ BALLADA.
Bolest mne tíží – kam se hnu, všady,
proč nemožno jedenkrát bez ní žít?
Nadějí luzných vzdušné vy hrady,
proč nutno vás vždy jen v troskách zřít?
Ó, hořkne to na rtech, jak hořkne cit!
Proč zrádné jsou, Živote, všecky tvé spády?
A chtěl jsem tak volně, vesele žít!
Láska mne tíží. – Tolik se smála,
když poprv jsem ptal se jí: „Chceš mou být?“
Jen chvilku zde stála, mžitku jen spala
na srdci mém – proč musila jít?
Proč celá se nemohla tam skrýt?
Snad já se bál vskutku, či ona se bála
mne na oči zavřené políbit?
Osud mne tíží. – Co jen s ním začnu?
Do bouří štve mne, ruší můj klid,
vlk vyje u dveří, sup hýká v mračnu,
a slzy jen ret má, když chce pít.
146
Já dal mu srdce, můž’ ještě víc chtít?
Denně chléb suchý Nutnosti načnu,
v okovech ptáku těžko je snít!
Poslání.
Písni má, prosím, běž k Resignaci,
zburcuj a pros ji si pospíšit
a řekni jí, že to jest bolestnou prací
k trpět, milovat, sníti a žít!
147