Červánky opět na blankytu
svých rozhazují růží nach
a v jednom třpytu, svitu, kmitu
jich let v svou náruč azur stáh’,
na vlnách žhou i na hor štítu!
Jak možno, dítě, bez soucitu
v jich plamen patřit? Či snad nach
ti kouzlí na tvá líčka v třpytu
červánky?
Tvých krásných očí pod záštitu
se utíkám v svých myšlenkách!
Tvé srdce hoří, na poplach
je slyším bíti v sladkém citu,
když líbám čílka, šíje v skrytu
červánky!