Prolog.
Buclatý hošík, pravé rokoko,
stál s toulcem u mne, smál se z plných plic,
však smích ten zvonil jen tak na oko,
lstí plály blesky jeho zřítelnic;
a když jsem k němu trochu blíž se klonil,
to démon byl, a tam, kde toulec zvonil,
tam smrti kosa hvízdala a v rej
se kostlivců kol předla epopej.
Ó rozškubané růže v rozkvětu,
ó střevíčky ve tance přeletu,
ó ňader vlny pod muslínu sněhem,
ó líčka vábně ovanutá žehem,
ó plné růže, útlá poupata,
ó stužky, věnce, zbytky starých kytic,
jak veliká to žeň a bohatá,
pod zrakem starých a vrásčitých Lític,
jež spřádají a přetínají v ráz,
co kvetlo štěstím, sypou svit v tvůj vlas
a v oko slzy, v duši smrti mráz...
A přec to krásné, buclatý můj hochu,
se dáti smíchem tvojím svést,
z té každé číše napiti se trochu
a bloudit labyrintem tvojich cest;
[105]
a v stáří v posled, vyváznem-li šťastně,
tvé malovati nebo psáti básně,
jak prožili jsme je, si vzpomínat
a s úsměvem pak zavřít žití knihu,
a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihu,
tvých darů blaho cítit, ne však tíhu,
a v hrobě o lásce si nechat zdát.
106