I.
Romance deštníku.
Ten jarní déšť je roven děcka pláči,
teď sněhu slzy a teď slunka smích.
Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,
tam náhodou se sešli v alejích.
Ó Bože, k jejich štěstí deštník stačí!
Jak stalo se to, že jí podal rámě?
Jak stalo se, že přijala je hned?
Šli spolu – bylo jim, jak náhle v chrámě
před Bohem stáli by, – jich mlčel ret.
A zlatou pohádkou byl kol jim svět!
Šli spolu – než ta cesta konce nemá,
ať vítr metá déšť jim v tvář i zrak,
nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,
však srdce jich, to skřivan do oblak
se nese pějíc, bije perutěma.
107
On cítí čár štíhlého toho tílka
i ručku teplou na svojí se chvít,
a jak by síťku hodil na motýlka,
tak její srdce v ústret svému bít.
Je plna rajské hudby jim ta chvilka.
A ona po očku se k němu dívá
na bezvousou tvář, kučeravý vlas.
Ať v ručeji déšť jarní v sněhu splývá,
jim všecko květ, jim všecko vůně, jas.
Přes bledou upomínku letí čas.
A žehnat budou deštníku, jich štěstí
jenž kryl až v malý domek na předměstí.
108