IV.
Stará panna.
Květ růží a květ jasmínu,
ó jak mi hořce voní!
Těm patří, kteří ve stínu
se v lásce k sobě kloní.
Mně patří aster smutný květ,
mně zhořknul svět!
Tak v myšlénkách jdu alejíalejí,
zrak hluboký a zpráhlý,
a svadlých listů závějí
smích za mnou zvoní náhlý.
A slza padla v aster květkvět,
mně zhořknul svět.
Já musela se ohlednout,
šli zrovna za mnou těsně,
zrak jich zřím posud štěstím žhnout,
jak v tvář by zřeli Vesně.
Já tiskla k ňadrům aster květ,
mně zhořknul svět.
111
Od chvíle tété, kam jen se hnuhnu,
ten šept a smích vždy slyším
a pláči, pláči i v svém snu
a již se neutiším;
ve váse uschnul aster květ,
mně zhořknul svět.
A vím, že budu chodit dál
v svém staromodním kroji,
i po své smrti v srdci žal
a smích ten v duši svojí –
v své ruce uschlých aster květ –
mně zhořknul svět!
112